Při sledování V kůži Johna Malkoviche člověk musí vypnout hemisféru zodpovědnou za racionální myšlenkové operace. Nejen kvůli tomu, aby druhá hemisféra ukázala, co umí, ale protože by se ta první prostě zavařila, kdyby se pokoušel krůček po krůčku rozplést, jak by někde ve vesmíru mohl existovat portál do něčí hlavy, z nějž cesta nevede zpátky do kartotéky (viz popis děje), ale končí někde nad dálniční odbočkou. Stejně tak je schizofrenní uvažovat o tom, že by se někdo přišel podívat na to, co si vlastně myslí a nebo jsa žena, usiloval o lesbický pohlavní styk skrze tělo Johna Malkoviche. A to raději nezmiňujme úplné finále, které je z rodu "teď budeme chvíli tancovat o architektuře."

Pokud jste film ještě neviděli a tvrdohlavě budete zkoušet cestu logiky, zapotíte se. Dejte na radu zkušených a ve většině případů velmi spokojených diváků. Když jsem před třemi lety seděl na novinářské projekci Adaptace, při závěrečných titulcích se ke mně kolega z nejmenované redakce přitočil se slovy: "Dobrý, ale Malkovich to není." Tehdy jsem onen malý a tolik adorovaný klenot 90. let ještě neviděl a tak jsem Jonzeově režii a Kaufmanově scénáři o vlastním tvůrčím bloku vlepil trochu přepálených pět hvězdiček. Až později jsem zjistil, že co do nápadů a provedení je Malkovich v mém osobním hodnocení přece jen trochu výš (i když ne o desítky procent) a mám-li se rozhodovat mezi eskapádami dublovaného Nicholase Cage a Johnem Cusackem, volím "méně je více."

Nejde samozřejmě jen o Cusacka, ale také o mimořádně živočišnou bohyni malých rolí a nezávislých filmů Catherine Keener, která zde předvedla jeden z nejlepších výkonů své kariéry. A stejně tak mě zde asi poprvé uchvátil herecký výkon Johna Malkoviche (kterého jinak opravdu nemusím) a svými vyvalenými kreacemi mě přesvědčil, že si dokáže udělat legraci sám ze sebe a zároveň být hercem, který v duchu ujeté logiky filmu hraje sám sebe a zároveň někoho jiného. Střední jméno Horatio je totiž stejná fikce jako Kaufmanův bratr Donald. Každopádně bych se nikdy nechtěl ocitnout v Malkovichově situaci, kdy kamkoliv přijde, tam na něj zírá on sám, a chtěje si objednat v restauraci, zjišťuje, že na jídelním lístku je... ne, nebudeme prozrazovat. Zpětně si také nedokážu představit, že by se do titulu dostala jména jako Robert DeNiro a nebo Jack Nicholson, které tvůrčí tým oslovil, aby hráli sami sebe. Obě zmíněná esa mají přece jen poněkud nucenější styl komiky.

A úplně největší radost mám z toho, že se Kaumanův scénář dostal přes Francise Forda Coppolu až k Jonzemu a tenhle režisér několika málo videoklipů mohl úspěšně debutovat a hned svým prvním celovečerním počinem se zařadit mezi ty, od nichž se do budoucna přece jen něco čeká. Já osobně tedy čekám. Přinejmenším filmy, kde budu moct bez obav odpojit jednu hemisféru a trochu se v nich ztratit...