Bruggy jsou přesně tím typem města, které by slečna z cestovní kanceláře nejspíš doporučila bohatým německým důchodcům jako ideální místo pro vánoční svátky. Je tu klid, pohodlí, ty správně vymydlené historické památky, mají tady splachovací záchody, dá se tu zaplatit eurem, z každého rohu dýchá mír a pospolitost... a chcípnul tady pes.  Kena (Brendan Gleeson) a Raye (Colin Farrell), dva mafiánské pěšáky irského původu, sem po Rayově lehce zmrvené zakázce poslal jejich neurotický boss Harry (Ralph Fiennes), aby se zrelaxovali a čekali na jeho další instrukce.

A tak tu oba sedí v hotelovém pokoji, hádají se, jestli jsou Bruggy pohádkové město, nebo řiť světa, okukují pamětihodnosti i místní krásky a nad obrazy Hieronyma Bosche vedou tragikomické rozhovory o peklu a zatracení. Až přijde nešťastný Harryho telefonát s rozkazem, kterého se nikdo nenadál. V tu chvíli se z čekání na Godota definitivně stává osudové drama, jehož aktéry nicméně pořád zůstává absurdní dvojice takových normálních ukecaných irských zabijáků.

Přestože už stačil získat Oscara za svůj krátký film Six Shooter, režisér a scenárista Martin McDonagh je stále ještě větším pojmem v oblasti divadla než kinematografie. Mnoho českých scén mělo nebo pořád má na repertoáru přinejmenším jeho Osiřelý západ (The Lonesome West), drama o dvou bratrech, jedné brokovnici a hnusném tajemství. Pokud jste tuhle hru viděli, možná vám k lepší představě o filmu pomůže sdělení, že se jí v několika ohledech podobá. I tady se rozehrává motiv viny a mizivé naděje na jakékoli vykoupení, i tady se pracuje s loserskou bezvýchodností určité irské sociální vrstvy. I tady má vtip jenom krátkodobě odlehčující účinek, ale nikdy úplně neosvobodí od celkového pocitu beznaděje.

Bruggy jsou jednoduše past a nedá se z nich utéct, po dobrém ani po zlém. Ať se dětinský smolař Ray hne kamkoli, všude zakopává o něco vyššího, vážného a fatálního, každý kostel a každý hrající si špunt na ulici mu připomíná jeho hříchy. A Ken mu přitom slouží jako úsměvná verze anděla strážného, přinejmenším už proto, že má se svým kumpánem svatou trpělivost a nakonec se projeví jako jeho nejlepší ochránce. A pak jsou tu samozřejmě nějaké ty jinotaje a symbolismus, kterými tvůrci občas zasahují až kamsi do lynchovských končin. Ostatně vypůjčili si k tomu všechny stěžejní rekvizity: mudrujícího trpaslíka (který pořád mluví jako na drogách, a většinou taky na drogách opravdu je), zdánlivě nevinnou osudovou blondýnu i prostředí milého spořádaného městečka skrývajícího temné zločiny.

Dá se říct, že V Bruggách dokonce používá konstrukci syžetu příznačnou spíš pro divadlo. Proto na rozdíl od mnoha jiných filmů není tak těžké poskládat si zpětně dohromady posloupnost jednotlivých scén. Celý snímek začíná ustavujícím monologem a podobným monologem taky končí, sleduje jasnou chronologii, obsahuje jeden jediný flashback, opakuje se v něm pořád dokola několik typů lokací a na paralelní sledování více akcí dochází až někdy v samém závěru. Typickým příkladem divadelnosti je i jednoduchá hudba Cartera Burwella v instrumentaci pro klavír a smyčce, která často slouží jako předěl mezi scénami a připomíná tak interpunkci s oblibou využívanou na jevišti. Do každého nového obrazu jste vlastně zvolna uvedeni, takže mozek, nezatížený sledováním návazností, může vnímat pomalé plynutí času. Nejsem si ale ani za mák jistá, jestli je tohle obecně použitelný recept na inovaci filmového jazyka. Pravděpodobně bude nejlépe fungovat na ty, kdo nemají s divadelním vyjádřením velkou zkušenost (a nebo naopak divadlo nekriticky zbožňují).

V tradičně zavádějící upoutávce se film tváří jako něco, co mohl natočit třeba fanoušek gangsterek Guye Ritchieho. Příval břitkého černého humoru ale neočekávajte. Ve skutečnosti tady existuje spíš jen vzdálená příbuznost, asi jako by se pár komických figurek ze Sbal prachy a vypadni ocitlo naprosto mimo svoje přirozené klima, někde, kde sebejisté hláškování na nikoho příliš neplatí.

Právě proto asi působí V Bruggách tak neotřele. Kulisy, pomalé tempo, tlumené tónování obrazu a hlavně přítomnost úvah o životě a smrti, to všechno skvěle vyvolává náladu některého ze smrtelně vážných artových psychologických dramat. Jeho antihrdinové ale tentokrát pocházejí ze světa svižných gangsterských komedií. Používají svůj vlastní slovník, přemýšlejí svým vlastním způsobem a s otázkami cti se vypořádávají taky po svém. Ani jeden žánr nezískává jasnou převahu, spíš se oba proti všemu očekávání bizarně doplňují. Artový film se tady navíc opakovaně zesměšňuje, protože americký lilipután Jimmy přijel do Brugg natáčet právě takovou „podělanou vykradenou eurotrashovou sračku“.