Útěk v řetězech patří mezi americkou klasiku, která ani po padesáti letech nezestárla. Stanley Kramer byl vynikající režisér a v případě svého útěkářského dramatu to opět potvrdil. Příběh dvou vězňů a jejich strastiplné cesty za svobodou je napínavý, akční a zábavný. Ale kvůli tomu ve VIM není.

V padesátých letech dvacátého století bylo otroctví v Americe už minulostí, ale o nějaké rovnoprávnosti se ještě zdaleka mluvit nedalo. Příběh dvou na první pohled zcela odlišných mužů, kteří jsou okolnostmi donuceni spolupracovat, nabízí i po letech neskutečně silný zážitek. Postupné odbourávání nenávisti mezi Jokerem a Cullenem a budování vzájemné úcty a respektu mezi odlišnými lidmi je zkrátka nadčasové téma, které skvěle fungovalo v době, kdy byl Útěk v řetězech uveden do kin, ale ani dnes neztrácí nic ze své zajímavosti a důležitosti.

Joker a Cullen tu totiž nejsou zdaleka jednorozměrné postavy. I když se bílý vězeň z počátku tváří jako klasický filmový hajzlík a rasista, který si vyloženě říká o pár facek, pořád je to skutečný člověk. Ani jeho černošský nedobrovolný parťák tu není za toho hodného. Dobré i špatné stránky jsou zkrátka u obou z nich vyrovnané a při sledování filmu se člověk nikdy nedostane do situace, kdy by nenáviděl „zlého bílého rasistu“ nebo litoval „chudáka černocha.“ Při fyzicky a psychicky extrémně náročném útěku si oba hrdinové i divák začnou pomalu uvědomovat, že barva kůže a společenské předsudky jsou vlastně naprosto bezvýznamné hovadiny, které tváří v tvář skutečnému člověku a skutečným problémům postrádají smysl.

Tony Curtis i Sidney Poitier tu hrají jako o život a Kramer moc dobře ví, jak tyhle dvě herecké legendy zužitkovat. Joker a Cullen se během těch pěti desetiletí stali tak trochu symbolem boje za lidská práva a důstojnost a i když jejich příběh možná po těch letech ztratil trochu šťávu a je v jistých okamžicích může být pro současného diváka trošku pomalejší, rozhodně má stále co říct. A bude trvat ještě hodně dlouho, než se situace změní.