Nejsme v tom sami. Většina ze spojených národů evropských hnije s námi. Evropský film tápe ve snaze dohnat Hollywood a zároveň se proti němu negativisticky vymezuje, což je paradox stejně tak logický jako v praxi zničující. Potom jakmile chce evropský film vypíchnout své numero uno, rád si vybere intošinu – hlavně aby se kavárenští mudrcové měli čím ohánět proti zlé Americe. Michael Haneke je díkybohu jedním z těch tvůrců, kteří duchovní bohatství své filmařiny nepotřebují podávat skrze nesrozumitelné a nezábavné obrazy.

Režisér spojovaný zejména s deptavou Pianistkou, dle rodného listu Němec, dle původu Rakušan, dle práce Francouz a dle nátury Evropan, se odhodlal oprášit Hitchcockovu libůstku a opět tematizovat voyeurství. Jedna rodina a pošuk, který ji natáčí. Jak málo Hanekemu stačí: Tři čtyři postavy, jedna kamera postavená před barákem, aby vyvolávala děs, druhá přichystaná na podobně statické zaznamenávání herecké akce. Nebezpečí vstupující do poklidného rodinného života nevychází z výhružných telefonátů či nóty vyděrače, ale z prostého vědomí, že někdo narušuje intimní prostor jedné famílie. Haneke premisu rozbaluje pouze v těchto scenáristicky skromných intencích, ale zatímco si za mořem vystudovaný scenárista vyrvává vlasy z kořínků při představě honiček pod Eiffelovkou, stupňuje se psychický dopad činů tyrana na postavy i publikum.

Divák propagující americký mainstream navěky (a nikdy jinak!) bude při prvním koštu z videopásky utajeného otrapy rozčarován, ne-li znuděn. Nehybné záznamy Haneke ponechává stejně tak obyčejné, jako byste je našli před vlastní rohožkou a vložili do videopřehrávače. Přestože se na nich vlastně nic neděje, znepokojení se promítá do psychologického dusna v rámci manželské dvojice Auteuil – Binoche. Hanekemu tak znovu vychází pitvání mezilidských vazeb i sledování duševního rozkladu, který je stejně zhoubný i pod ne zcela přímým a nekonkrétním nátlakem. Komornost dalece přesahuje Cronenbergovy Dějiny násilí, zdánlivě „pelíškovská“ kamera „gecnutá“ u stolu, kde herecky září Auteuil a Binoche, může hodně popcorňáků vydráždit a odradit – ale byla by škoda ztratit trpělivost, protože Hanekeho jednoduchý vypravěčský přístup mrazivě podtrhává dojem narušeného klidu, zničené obyčejnosti a celkově nepříjemné nejistoty.

Šéf produkce s čestnou výjimkou dvou či tří zlomových momentů nevyvolává napětí formální rafinovaností, zato citlivě využívá divákova vědomí, že se před barákem skrývá cosi shnilého, co dřív nebo později vyčistí emoce v kinosálu. Režisér tím vlastně využívá žánrových obvyklostí, které ale ve výsledku vědomě nenaplní... a místo toho si pohraje s vašimi předpoklady tím, že nezodpoví hlavní otázku filmu a namísto toho zasazuje překvapivý direkt, jenž by mohl ze sálů vyhnat slabší povahy a ze slabších žaludků zbytky večeře. A absence scénické hudby pouze podtrhává „klíčová slova“ filmu – komornost, psychologie, herci, autentické napětí a... pár typově neznámých cákanců krve. :-)

I přes několikrát zdůrazněnou koncentraci na proměny osobního klimatu se Haneke zřejmě zajímá i o širší společenské souvislosti, převážně politické. Utajený se s kratinkým odstupem po Mnichovu stává druhým únorovým filmem, který se vyjadřuje k izraelsko-palestinské nenávisti. Haneke to naznačí, nebo spíš strojeně vecpe, během jedné z manželských hádek, kterou nebudete moci vnímat kvůli televizním krvákům z Gazy, které rejža znenadání vypíchne přesně doprostřed vašeho zorného pole, takže na pár desítek sekund přestanete vnímat handrkování o „videoteroru“... a přeostříte na teror na východě. Haneke mu přihlíží sice velice nekonkrétně, ale na rozdíl od Spielberga z jedinečné perspektivy.

Toho si vedle výše zmíněných (a divácky fungujících) charakteristik vážím. Mohli bychom polemizovat o tom, jak s politickou návnadou koresponduje hádka s černochem na ulici, etnický původ Auteuilova „přítele z dětství“ a zda se má Utajený úmyslně vztahovat k latentní, ba i přiznané náboženské, etnické, rasové a národnostní nevraživosti ve Francii, potažmo v celé západní Evopě. Sám za sebe hlasuji (kvůli voyeurismu) pro. Pod dohledem se totiž jak známo chováme jinak – lépe. Zvlášť v panoptiku, specifickém to typu vězení, kde jsme neustále pozorováni mj. proto, abychom se napravili. Hanekeho voyeur tak úspěšný (bohužel) nebyl...