Kevina Smitha známe především jako trochu vyšumělého srandistu. Svojí poněkud unavenou image čtyřicetiletého teenagera ale naštěstí dokázal po katastrofálních Poldech na chvíli odložit a nabídnul velmi zajímavý horor Red State o náboženském fanatizmu, v němž se nevzdal svých zvyklostí – především velmi civilních dialogů -, jen jim dodal nový rozměr. Když se tedy blížil Tusk, měli jsme mnoho důvodů se těšit. Bohužel ale blesk podruhé na to samé místo neuhodil a Smith nabízí sice o kus odvázanější, zároveň ale méně vyváženou podívanou.

Justin Long tu spolu s napuchlým klonem Haleyho Joela Osmenta vede rádiovou show, v níž probírá popkulturní fenomény. V rámci jedné z rubrik se vydává do Kanady, aby udělal rozhovor s chlápkem, který si omylem usekl nohu. Bohužel chlápek zatím spáchá sebevraždu a je potřeba najít někoho jiného, s kým materiál pro podcast připravit.

Ten někdo je nakonec podivínský námořník Michael Parks fixovaný na mrože, který prý osobně znal Hemingwaye a jeho životní příběh stojí za vyslechnutí. Vyšinutý Parks však Longa zdroguje, uvězní ve svém odlehlém domě a pokusí se na něm uskutečnit své značně zvrácené plány, zahrnující spoustu řezání a přešívání. A aby toho nebylo málo, Longova holka a Osmentův klon se vydávají ztraceného moderátora hledat, s čímž jim má pomoct Johnny Depp v roli úchylného detektiva.

Celý film vniknul proto, že si to odhlasovali Smithovi fanoušci na Twitteru. Což je samozřejmě tak trochu iluzorní, protože když se režisér zeptá „mám natočit film XY?“ jen těžko mu jeho fanoušci řeknou „hele, netoč to.“ Přesto by mě osobně zajímalo, nakolik Smith vnímal Tusk právě jako splnění přání své fanbase.

Vznikl totiž mišmaš, který naznačuje, že scénář především patlá dohromady vše, co mu přijde jen trochu cool. První polovina celkem slibně buduje atmosféru a Smithovo hororové sebeuvědomění se podobá Cravenovi, nicméně čím víc motivů rozehrává, tím rozháraněji výsledek působí. Střet charismatického záporáka a namachrovaného floutka je ždímán na maximum, ale funguje jen tak dlouho, dokud nenásilné dialogy umně oddalující očekávaný twist nevystřídá akce. Výsledek se postupně začne drolit a s příchodem šíleně trapného Deppova detektiva, zaručeně nejhorší role v Johnnyho kariéře, se už zcela rozpadá.

Přehrajte si trailer Samotná premisa, kterou nechci prozradit, není dost silná a pro zkušenější diváky hororů ani tak šokující nebo nevídaná, aby ten náhlý žánrový rozlet ke komedii a dokonce i osobnímu dramatu udržela v celku. Mnoho motivů proto vyzní do prázdna, především zajímavě vykreslený nesympatický hajzlík Long, který se po uvěznění stává pasivní loutkou a už se na tom mnoho nezmění.

Hororové prvky ve filmech obvykle zhmotňují psychologii. Fóbiím a emocím dodávají fyzickou podobu – u Tusk však nástup hororu onu plynulost násilně přerušuje. Záporákova postava a její o dost povrchnější motivace zcela ovládnou příběh a rozpracovaná hloubka je nahrazena působivými, ale už jen samoúčelnými kousky. Můžeme spekulovat o tom, nakolik Smith záměrně narušuje divácká očekávání, v Red State byl tento prvek ostatně ještě patrnější. Jenže ať už jsou tyto hrátky záměrné nebo ne, rozhodně působí dost prázdně.

Zamrzí to, protože mnoho věcí se tu podařilo. Především dialogy, na něž má Smith pořád ještě talent. A taky ochota nabízet postavy v podstatě odpovídající jeho fanouškům jako nesnesitelné idioty, což silně kontrastuje se Smithovým běžným vystupováním. Když ale na sebe lidi místo mluvení začnou řvát, Tusk se začne ztrácet a už se nikdy nenajde.