Ohlsdorfer a Ohlsdorferová. Otec a dcera. Jejich stará kobyla. Osamělý dům uprostřed pustiny bičované divokým větrem. Rutina stále se opakujících činností. Dojít ke studni. Nabrat vodu. Uvařit brambory. Oloupat brambory. Sníst brambory. Dívat se z okna. Jít spát. Jen občas hypnotický sled trmácení odnikud nikam naruší Událost: příchod souseda. Příjezd cikánů. Pokus odejít z domu, v němž po letech zmlkne i hlodání červotočů. Všechno ale končí tam, kde to začalo. Osamělý dům uprostřed pustiny bičované divokým větrem. Rutina stále se opakujících činností. Dojít ke studni. Nabrat vodu. Uvařit brambory. Oloupat brambory. Sníst brambory. Dívat se z okna. Jít spát. Zoufalství. Nemožnost úniku. Plahočení. A svět, který před divákovýma očima vyhasíná až do okamžiku naprosté a definitivní tmy. Apokalyptické proroctví a majestátní tvůrčí memento Bély Tarra, které svou váhou a nesmiřitelností drtí.

Už tak nesmírně náročný, na dlouhých nepřerušovaných záběrech postavený styl maďarského démona je v jeho posledním filmu ohlodaný na samu kost. Kdysi pohybově rozkošatělé a svým bizarním způsobem dějově bohaté výjevy se proměňují v čistý filmový jazyk, pro nějž děje neexistují, existuje jen pozvolna vygradovaný pocit nicoty. Tarr přestává argumentovat, symbolizovat a zobrazuje ve svém typickém bezčasí poslední věci člověka. A pokud Gorkij kdysi napsal „člověk, to zní hrdě“, Tarr ukazuje, jak fatálně se ruský klasik mýlil. Ubohé, usoužené a expresivně svícené tváře Jánosze Dercziho a Eriky Bók jsou dokladem naprosté rezignace a prázdnoty, čekání na konec všeho, v němž je člověk omezený na ty nejzákladnější pochody. Jak říká starý Ohlsdorfer: jíst se musí. To je uštěpačný vrchol lidského poznání.

Svět Turínského koně je omezený jen na prostor nuzné chatrče a přilehlé okolí. Můžeme se dokonce domnívat, že nic jiného neexistuje, vše bylo zničeno a ztraceno vinou pošetilosti mocných (jak napovídá jediný delší monolog). Když se postavy snaží z tohoto prostoru uniknout, zanedlouho se vracejí zpátky, beze slova, rezignovaně. Béla Tarr jakoby chtěl vyřknout ortel nad světem, který se ponořil do nicotností, malicherností a vnitřní prázdnoty. Pro běžného diváka to bude ortel nesnesitelný a nudný, ale přesně v tom spočívá jeho přísný černobílý rozsudek nad společností posedlou povrchností.

Klíčem k údajně završujícímu opusu Maďarovy kariéry je jeho název. V roce 1889 objal Fridrich Nietszche v Turíně týraného koně, ztratil vědomí, řeč i rozum. Po deseti letech mlčení, na smrtelné posteli, pronesl poslední slova: „Matko, jsem hlupák“. Tarrův Turínský kůň obsahuje všechno to, co ho deset let nutilo mlčet.