Jsou různé válečné filmy. Depresivní, akční, hrdinské i melancholické. Tucet špinavců je ale válečný film jiný. Je stylový. Tehdy originální nápad natočit film o vojenské jednotce sestavené z těch nejhorších zločinců se zprvu zdál jako dost divný. Historie však ukázala, že na rozdíl od mnoha tehdejších válečných filmů Tucet špinavců dokázalo přežít až do současnosti a přitom si zachovalo specifickou a osobitou atmosféru, která nezestárla ani o den. Aldrichova režie působí i po čtyřiceti letech svěžím dojmem, střídá napínavé momenty s těmi odlehčenějšími a nenechá vydechnout.

Sledovat Tucet špinavců je jako koukat se na Dannyho parťáky. Každý ví, že to, co se tam děje, je blbost, ale přitom je všechno tak strašně cool a pohodové, že si člověk až do závěrečné akce vlastně ani neuvědomí, že kouká na válečný film. Samozřejmě krom Aldricha za to může naprosto dokonalé obsazení, ve kterém snad i ten poslední pucflek má svou hvězdu na chodníku slávy. Drsňák Charles Bronson ve svých nejlepších letech, Donald Sutherland s výrazem dokonalého idiota, mrazivý Telly Savalas nebo John Cassavetes v herecky hodně náročné roli rebelujícího Victora Franka. K tomu i profesionální tvrďák Lee Marvin v jedné ze svých nejlepších rolí a už jen podávat s lehce opečeným chlebem a půllitrem vychlazeného piva.

Tucet špinavců je zkrátka banda, která si člověka získá během prvních pár minut. Nejsou to kámoši, jsou mezi nimi sexuální devianti, rasisti i vrazi, ale přesto v sobě mají něco, co člověku nedovolí nefandit jim. I když z nich jde strach a respekt, jsou zároveň sympatičtí, vtipní a totálně zábavní. Tucet špinavců je prostě válečný film, pří jehož sledování vám bude dobře. Spoustu jiných filmů se pokusilo navázat na úspěch Tuctu špinavců, ale žádný neuspěl. Možná neměli tak dobrého režiséra, možná chybělo tak hvězdné obsazení nebo svěží a nápaditý scénář, každopádně i po čtyřiceti letech zůstává Tucet špinavců jedním z vrcholů válečného žánru. I když se k němu dostal velmi nezvyklou cestou.