Že tu budu za vrchního propagátora děl Paula Verhoevena, to bych ještě před pár lety nečekal. Jenže výtvory téhle nizozemské mašiny stárnou mnohem pomaleji než jiné – dietnější – výplody Hollywoodu. Verhoevenovy žánrovky jsou samozřejmě ušity podle běžně dostupných šablon. Předloha sci-fi mága Philipa K. Dicka se mění v nijak hlubokomyslný, ale svižně rozkreslený thriller v atraktivních kulisách. Mars a hrátky y pamětí by dnešního diváka uspaly do pěti sekund, v době Total Recall se ovšem z těchhle atraktivních pozic těžit teprve začalo – fórky s tříprsou prostitutkou nebo natvrdo servírované zrůdnosti (vyhřezlé oči, pidimužíci deroucí se z břuchů) vytvářejí samy o sobě přitažlivé vědecko-fantastické představení, do něhož se mezi Zemí a Marsem prohání Arnold, občas jako obyčejný chlápek, co právě odložil stokilovou vrtačku, jindy jako agent s amnézií, a nakonec jako... však víte.

Total Recall vás sice nesešrotuje genialitou Cameronových sci-fi vizí, nekompromisnost a bezedná stylovost Paula Verhoevena nicméně připínají téhle trikové podívané blyštivý štempl V.I.M. Verhoeven se nikdy nebál trochu přitvrdit, občas divákům protočit žaludek, tentokrát navíc i výborně diriguje pobíhajícího a hláškujícího Arnolda. Scéna, kdy pěstí srazí svojí manželku a odpálí jednu z desítek svých ledových hlášek, je jednoduše k pomilování (což bych tvrdil i kdyby onu manželku nehrála Sharon Stone, toho času na absolutním vrcholu své přitažlivosti). A zdaleka se nekončí jen u ní.

Vyvážený celek jménem Total Recall má pořád co nabídnout. Na jeho záporáka, stále působivou výpravu, pokrokové triky a samozřejmě i parádní Goldsmithovu hudbu můžeme dneska jen vzpomínat. Když byl Verhoeven v Hollywoodu za bombarďáka, nebyly drahé sci-fi totiž ještě tak viditelně aseptické.