Motto: Stanu se větším, větším a ještě větším, až budu největší na celém světě.

Já vím... když člověk ve společnosti lidí mladších sedmdesáti let prohlásí, že se mu moc moc líbil Titanic, těžko se dočká nadšených pohledů ve stylu „jsi cool“. Jenže Titanic si svůj zlatý proužek zaslouží. I přesto, že z něj pro jeho vysoustruženost a nepopiratelnou „dokonalost“ (minimálně v rámci škatulky rozmáchlých oscarových romancí) sálá určitý chlad. A jakkoliv už v podstatě mizí do ústraní, když se lidé nervou o jeho DVDčka a když si televize jeho enormní stopáží, která s reklamami přerůstá čtyři hodiny, nerady devastují svá programová schémata.

Jako monument oslavující velkolepou vizi „krále světa“ ale Titanic pořád má co dát. Zvlášť když se James Cameron na dlouhá léta stáhl do ústraní a my tak přišli o jeho perfekcionismus. V Titanicu se jeho pečlivost projevuje snad v každé scéně – je až iritující, jak spolu všechno perfektně ladí, jak není pochyb o správném umístění každého momentu ve filmu, jenž je ve výsledku rytmicky natolik vyvážený, že do slzavého údolí – po třech hodinách plynulé cesty – zavedl i pěkných pár milionů cyniků.

Právě to je na Cameronovi fantastické. Dokáže vybudovat lovestory, na níž si paničky zajdou klidně čtyřicetkrát, přitom se pohybuje v kontextu těžkotonážní a do detailu vypiplané podívané, v níž zarazí každý pohled do strojovny, každý záběr na záď trčící vysoko nad mořskou hladinu. Cameron vždycky dokázal vytvářet obrovské věci, které neztratily svojí hmotnou podstatu, i proto se stal Titanic takovým obrovským hitem – na rozdíl od bublinek, jejichž schránka z jedniček a nul po pár týdnech od premiéry splaskne, je Titanic celuloidovým kolosem, na jehož velikost si lze „sáhnout“. A při slabosti pro Lea a Kate snad i prožít.