Některé filmy mají vyhráno už od své premisy. Je to vlastně geniální nápad přimyslet dětem vzácnou nemoc, kvůli které se nemůže jejich tělo vystavit slunečním paprskům. Pak se zatáhnou závěsy a celé rozsáhlé sídlo – další z těch proslulých strašidelných domů, jež si žánr žádá – se ponoří do tmy. A tma, jak známo, přeje strachu, obavám a logicky tedy musí i prospívat hororům.

Ti druzí nakládají spíš s proprietami mysteriózního thrilleru a psychologického dramatu, kteréžto jsou v rukách španělsko-chilského režiséra Alejandra Amenábara účinné beze zbytku. Už úvodní náladomalba, během které se v mlžném oparu zjevuje prastaré sídlo, vyvolává pocit tajemné a sychravé nehostinnosti natolik přesvědčivě, že na brýlích diváků začne kondenzovat vlhkost. Neustálá ostražitost, přísnost a místy až hysterická snaha ochránit děti pomáhá nejen vymodelovat postavu Grace Stewart jako obzvlášť tragickou figuru (tradičně skvělá a film sama vláčející Nicole Kidman), ale hlavně vytrvale zanáší fo filmu nervozitu a nejistotu. Je to neurotické čekání na… na roztažení závěsů, ke kterému prostě dřív nebo později musí dojít. A pak děj se vůle boží.

Ti druzí šermují s šokující pointou, která je dnes ještě méně překvapivá než před lety, našlapují k ní ale velmi rozumně, tak aby film fungoval i se znalostí závěrečného odhalení. Střídmost a uměřenost je vůbec pro celý film charakteristická. Máte tu snad jen čtyři lekačky, ovšem pokaždé do mrtě využité a zejména v multiplexu (kde se dupot ozývá nad hlavou) vysoce efektivní. Sam Raimi by po Stáhni mě do pekla asi nevěřil, že není třeba film zahltit desítkami samoúčelných „bum-prásk-fujtojsemselekl“ momentek. Ale on někdy vážně film obstojí jen se sytou atmosférou a s postavami vehnanými do kouta.

Amenábarův cit pro výběr formálních prvků je jedinečný - ukázal to i ve svých předchozích a následujících filmech. Způsob, jakým zvládá zrychlit film během scény odtemňování domu, nebo jakým naopak donutí diváka zvolnit a zaposlouchat se do vrzajících dveří, usvědčuje Amenábara z výjimečné režisérské zručnosti.

Je zvláštní, že Ti druzí kolem sebe nemají auru velké komerční senzace, i když patří k vůbec nejúspěšnějším žárovkám posledních dvou dekád. Kruh, Nenávist a Šestý smysl holt byly mediálně průraznější. Ti druzí se ale počítají mezi nejúspěšnější producentské počiny zkušeného tandemu Tom Cruise – Paula Wagner a měli by inspirovat jako ukázkový příklad vzájemné výpomoci mezi Hollywoodem a kinematografiemi ze zbytku světa. Tom Cruise si od Amenábara půjčil jeho starší film a pod názvem Vanilkové nebe se ji pokoušel proměnit v globální hit, Amenábar pak pod jeho producentským dohledem dirigoval jeho exmanželku.

Zůstalo po nich několik desítek milionů a jeden vynikající film. 

P.S.: Na těch dvou malých dětech bylo vždycky něco znepokojujícího.