Otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi. A chtěli se prát. To není výjev z vesnické zábavy, ale prosté konstatování faktu, že Throw Down nemá komplikovaný děj a jasně naznačuje, že judo není jen sport na blbnutí pod olympijskými kruhy. Ať už po vás jde kdokoliv pěstí nebo rozbitou flaškou, může se vám hodit.

A náš hrdina je v něm opravdu dobrý a musí během filmu odrážet naštvané gangstery, odvěkého rivala i příliš ambiciózního mladíka. Není to sranda, když vám řídnou kosti i zrak, ale To filmem jasně říká, že i když tělo chřadně, duše by pořád chtěla. Prostě kdo jednou zápasil, ať už pro radost nebo metály, ten to z hlavy nedostane. Volně plynoucí film je tak především o soutěživosti a řevnivosti a přesto se v něm víc povídá a chlastá, než by se mlátilo lidmi o zem. Proto je dobře, že v hlavních rolích máme cvičené herce (Tony Leung Ka-Fai, Louis Koo, Aaron Kwok), nikoliv hrající cvičence.

Nevěřte hláškám, že judo má nižší vizuální potenciál než většina ostatních bojových umění. Jednak je to o způsobu nasnímání a druhak je většina hodů a přehozů v tzv. "filmovém kung-fu" odkoukána nebo alespoň odvozena právě z juda. Bojové umění jako takové je tu však jen prostředkem k vyjádření lidských pohnutek a emocí. Johnnie To umí tuhle nonverbální komunikaci vždycky posílit volbou správné hudby nebo natažením scény tak, aby jemná nuance došla i těm pomalejším. Je to mistr řemesla, takže vám kamera uhrane, aniž by na sebe zbytečně strhávala pozornost a soundtrack zastíní obraz jen, když je to okatým záměrem.

Archetypálnost jednotlivých postav možná trochu podráží nohy příběhu jako takovému, ale i kdyby náhodou Throw Down byl jen dojmologickou atrakcí a opentličkovaným fabulováním na téma "co všechno je člověk schopen obětovat, aby byl v něčem nejlepší", je to pořád víc než dost. Postavy totiž tyhle zdánlivě jednoduché úvahy řeší ve světě, který je zvláštním způsobem přitažlivý. A nejvíc vtahuje právě ve chvíli, kdy naběhnou závěrečné titulky. A tak by to mělo být vždycky, no ne?