Bylo mi asi patnáct, když jsem se o jedněch prázdninách vyptával zhruba dvaceti svých vrstevníků, jestli si pamatují na jeden takový hrozitánský film. Dávali ho docela často v českých televizích a dokonce v dopoledních hodinách… a nic moc si z něj nepamatuju. Náznakově jen zápletku o klukovi, který vlezl do jakéhosi strašidelného domu, a tam se tolik lekl, že mu druhý den slezly všechny vlasy. Nevím, co přesně si to na hlavu namatlal, snad burákové máslo nebo nějakou jinou podivnou pomádu, každopádně kštice mu rychle vyrostla nazpět, ale pak dál a dál bujela do extrémních rozměrů. A potom tohohle kluka kamsi unesli a z jeho vlasů vyráběli štětce, vzpomínáte na tu hrůzu?

Vrstevníci vzpomínali! Skoro všichni si na film rozpomenuli, doplňovali detaily, vybavila se jim zvláštní děsivost televizního zážitku, který zůstal v paměti mnohem delší dobu než název, země výroby nebo nedej bože konkrétní jména tvůrců a herců. Chvíli jsme si povídali. A pak si každý z nás – už o samotě – fascinovaně užíval zjištění, že do našeho kolektivního vědomí vstoupilo něco, co sice do detailu neznáme, ale přesto na to nikdy nezapomeneme.

Jenže tahle znejisťující zkušenost není jen otázkou pár českých mladistvých, narozených v první půlce 80. let. Podobná diskuze se o pár let později rozjela i na Okounu, kde se přidávaly další desítky svědků a pamětníků, v dychtivé snaze podělit se o znovuobjevený zážitek. Jen se potvrdilo, že jde o nenápadnou strašidelnou fantasy z Kanady, na níž se podílela i česká legenda Vojtěch Jasný (proto nejspíš průnik i do českého televizního éteru). Když si ovšem najedete na její profil na IMDb nebo pod jakékoliv video s filmem spojené, zjistíte, že stejnou zkušenost sdílí v podstatě polovina světa!

Nemá cenu si nalhávat, že je The Peanut Butter Solution kdovíjak přitažlivým dílem i dnes, jeho  znepokojivost se kříží s větší než malou mírou těžkopádnosti (v čemž možná spočívá jeho intenzita). Asi byste měli problém jej vůbec dokoukat, ve věku blížícím se dospělosti už tahle vize prostě nemá zlovolnou sílu drát se do hlavy. Přesto jde o film zcela výjimečný a v jistém směru naprosto unikátní – osobně prostě neznám případ snímku, který by dokázal takovým nenápadným způsobem tematizovat věci, jež lidskou mysl zjevně velmi mohutně znepokojují, a předkládat ji s takovým dopadem na paměťová centra. Dnes v těch obrazech možná nenajdete nic tak fascinujícího, ale je zcela bez debat, že konkrétní výjevy v tomto konkrétním aranžmá vykazují neuvěřitelnou schopnost prorážet se do podvědomí dětí a zahnízdit se tam nejen jako strašák, ale jako zhmotnění mezní situace, jíž bylo vyčerpávající prožít i jen z televize. Natož na vlastní kůži... brrr, hrůza pomyslet.

„Burákové máslo“ by měla historie docenit, stejně tak by se ho měla ujmout vědecká obec a rozpitvat přesně důvody, proč se zapsal do hlav výrazně víc než filmy jiné, klidně na oko strašidelnější, chytlavější nebo slavnější. Možná v tom budou ty vypadané vlasy - nepředstavitelně traumatický zážitek, který děti naprosto neznají, protože v jejich třídách a kroužcích nejsou kluci s kouty a rašící pleškou. Možná. Anebo způsob, jakým jsou do děje zapracována dětská traumata obecně, i s jejich terapií (viz závěr). Než se hlavy učené doberou přesné odpovědi, můžeme brát The Peanut Butter Solution jako velmi příkladné vysvětlení toho, proč se pořád točí horory o strašidelných domech. Někde tam v hlavě to prostě máme… a nelezeme do ošklivých baráků dřív, než nám začnou vlasy vypadávat zcela přirozeně, v pokročilejším věku…

Tak schválně: Vzpomínáte si?

Celý film můžete vidět tady.