Matadora provázela aura výjimečnosti už od Sundance. Většinou se snažím těm velekladným americkým ohlasům vyhnout, protože mohou způsobit ošklivá duševní poranění, ale zas jednou jsem neodolal, snad kvůli tomu, že Pierce Brosnana "můžu" a čekal jsem, jestli se vyškrábe ze své bondovské škatulky. Skutečně se mu to povedlo, o zbytku filmu však v superlativech bohužel mluvit nebudu.

Zápletka scenáristy a režiséra Richarda Sheparda přitom má docela slušný potenciál. Vyhořelý zabiják (Brosnan), který vymetá světové metropole, aby v každé někoho oddělal a zároveň předal svůj genetický kód několika domorodým ženám, se v jednom hotelovém baru sejde s ušlápnutým obchodním cestujícím a udělá si z něj vděčnou vrbu. "Odborně pomáhám smrťákovi s jeho fuškami", takhle nějak popisuje své povolání nevěřícímu Dannymu (Greg Kinnear). Následující minuty však naznačí, že Julian Noble nežertuje. Nenechte se zmást jeho ušlechtilým příjmením, tohle není 007čka, kterou jste znali, tenhle bard sprostě nadává, chlastá v kadenci několika litrů za hodinu a odstřelí i vaší babičku, pokud uvěří, že je to v něčím zájmu. Podvědomí se do něj však zahryzává čím dál tím víc a tak se uprostřed zabijácké krize středního věku prostě potřebuje někom svěřit. Dannyho chyba, že byl zrovna po ruce a chtěl si povídat.

S takhle rozjetým dějem se dá dělat tisíc věcí a sekvencí na byčích zápasech mě Shepard přesvědčil o tom, že by dokázal i solidně tempovanou akční komedii. Podobných buddy-movies jsme tu sice už pár měli (Dokud nás smrt nerozdělí), ale zasmát se nikdy není na škodu. Shepardův scénář se ale vydává jiným směrem a minutu za minutou trpkne a zpomaluje, snad až na úroveň jiné existenciální krize - Ztraceno v překladu. Nevím proč, ale omlouvající se Brosnan za dveřmi mexického apartmánu a vůbec dialogové scény směrem ke konci mi Murrayho velký opus neustále připomínaly.

Na hodinky jsem kupodivu často nekoukal, i když musím říct, že Brosnanův akcent a Kinnearova vyjukanost film drží nad vodou jen výjimečně, většinou musí Shepard zasáhnout nějakou vychytanou hláškou, nebo před kameru vypustit úžasnou Hope Davis v roli Dannyho svérázné manželky. Ta rozsvěcuje poslední půlhodinku a odplouvá s celým filmem do bezpečné vzdálenosti od průměrného hodnocení.

K velkým ovacím to přesto nestačí. Matador je malý a zábavný filmeček, který je ovšem dost o ničem a obávám se, že krom Brosnanova lakování nehtů a (tisíckrát viděné) anatomie zabijákových postupů si tentokrát z kina nic neodnesete. Rádoby hluboké myšlenky o krizi svědomí nenabudou na atraktivitě jen proto, že je zrovna vyslovuje nájemný vrah, Brosnanův výkon nevylepší fakt, že se úspěšně pohybuje mimo svůj dosavadní rozpřah. Závěrečná flashbacková pointa pak jenom potvrzuje moje pochyby o stabilitě scénáře a všechno je jako lusknutím prstu o něco povrchnější.

Ale nebojte se, příval kritiky není nekonečný a mnozí dokonce v Matadorovi najdou jakousi neuchopitelnou svěžest, kterou by člověk očekával spíš od debutanta, než od protřelého Sheparda. Určitě vás pohladí po uších retrosoundtrack plný starých dobrých fláků a stopáž je relativně příjemná. To všechno pomáhá udělat z Matadora dobrý film. Ne vynikající, jen dobrý. I to však někdy stačí.