Odečtěte si všechna ta směšná pruhovaná a mačkavá saka, naleštěné mokasíny a bílé ponožky. Ve chvílích, kdy hrají syntetické varhánky si zacpěte uši. Při sledování příběhu zavřete oko a půl nad sofistikovaností zápletky. Zbývá ještě něco, proč si Woova Killera pustit? Baže. Tady to právě začíná. Jen jsme vás upozornili na největší kameny úrazu a na možnost nemístného pohoršení. Zbytek je trhavina takové úderné síly, že pokud jste tento film ještě neviděli – i takoví nedoukové se občas ještě najdou;) – pravděpodobně se ihned začnete shánět po DVD. Ne jen tak na půjčení. Rovnou do sbírky. Téhle směsi úžasně nasnímané akce ve stylu heroic bloodshed, drsného mužského přátelství, které má v sobě zároveň cosi jemně ženského, a asijské emocionality, totiž mohou odolat jen typy silnější než je nájemný vrah Jeffrey aka Mickey Mouse a inspektor Lee aka Dumbo. Většinou si s jinakostí asijských filmů, dřevitostí herců a emocionalitou servírovanou v menším množství, než je léčivé substance v homeopatickém léku, neváhám říci i kýčovitostí, nevím rady a tak články na tohle téma přenechávám významnějším autoritám. Killer je však výjimka. Dlouho poté, co se ke mně dostala většina snímků Wooovy západní etapy, mě kolegové Cival a k0C0UR začali zásobovat i tím, co tento ctitel plavého holubičího letu ve smršti kulek natočil před Živým terčem.

Na celkovém pojetí oceňuji nejen skvěle zvládnutý rytmus akce a intermezz, kdy si alespoň na chvíli můžeme vydechnout, ale i způsob, jakým k sobě přibližuje oba hlavní hrdiny. Po chvíli přestaneme vnímat, že oba hlavní aktéři stojí na opačné straně zákona a uvědomíme si, že tito moderní samurajové, kteří místo meče používají zbraně všech ráží (jež po vybití rovnou odhazují), jsou do sebe co do osudů, vůle a emocí zaklesnuti stejně jako symbol pro jing a jang. Na první poslech to sice zní hodně gay, ale vzhledem k tomu, že se k tomu na CSFD u profilu Killera přiznává kde kdo, zřejmě půjde o reminiscenci velkých antických dramat, kde byla mezi muži napnutá stejně silná emocionální struna. Na přestřelkách, které jsou pro mě až druhý magnet filmu, oceňuji to, že jejich délka a palebná síla se bez toho, aniž upadly do jednotvárnosti, neustále zvyšuje, aby vyústily ve dvacetiminutové kostelní inferno, které jakoby ani nebylo z tohoto světa. Choreografie Johna Woo je přehledná, nechává hrdiny, jejichž tváře mají expresivní výraz naprosté extáze, chrlit olovo v dlouhých zpomalených záběrech, u nichž nám neunikne ani jediný gejzír krve, záškub trupu a trhání oblečení zločinců. Kdysi světlé košile Jeffreyho a Leea jsou nasáknuté krví, nervy praskají, zásobníků ubývá a vy máte přesto pocit, že v těchto záběrech je takřka sakrální klid. V takových okamžicích začínám brát v potaz Wooův výrok „Jsem křesťan“ a ještě ostřeji si uvědomuji, že žádné násilí není bez přívlastků. Navzdory tomu, že uznávám silné stránky obou Lepších zítřků, Kulky v hlavě i Hard Boiled, jakož i jeho starších snímků, koncentrované síle Killera budu opakovaně podléhat i do budoucna.