O FILMU

Nevím jak vy, ale když uvidím plakát s nemocničním lůžkem a na oficiálních fotkách zahlédnu starého muže, jemuž za pleškou brousí kosu zubatá, napadá mě, že duch Invaze barbarů je stále živý. V rumunských nemocnicích asi k nemocnému nebude přicházet procesí bývalých lásek, současných studentů a rozšafní gayové, kteří se nedovedou rozhodnout, zda jsou doleva nebo doprava, nosí pacientovi paštičky z holubích jatýrek a naducané croisanty a bagety. V rumunské nemocnici, i té nejmodernější, je to o něčem jiném. Ale hezky popřádku. Na každého to jednou dojde a zrovna dnes se hraje requiem za osamělého pana Lazarascua. Tomu se udělá nevolno. Ok, sanitka je na cestě, bílé pláště už si připravují propisku, aby předepsaly uklidňující lék, cídí stetoskop a na stole si srovnávají kladívka s gumovým úderníkem a špachtličky do krku. Ovšem co to, v nemocnici panu Lazarescuovi přistupují jako v románech Franze Kafky. Každý z lékařů mu určí jinou diagnózu, ošetření samé je v nedohlednu a rumunský důchodce se nakonec musí odebrat do chladu oci, aniž by pořídil. Ano, budeme plakat a dušovat se, že být v dosahu, přispěcháme starouškovi na pomoc. Ovšem pozor, stopáž 150min je na sociální podobenství značně smrtící a je docela dobře možné, že na půli cesty už budeme mít slzné kanálky dočista vybrečené. Co si pak počít u vyvrcholení?

FOTOGALERIE