Slavný Ron Howard loni nijak zvlášť nenadchnul velrybím dobrodružstvím V srdci moře, a než ho budeme (možná) kritizovat za třetí díl mysteriózní série podle Dana Browna, přichystal si jednu chuťovku pro fanoušky šedesátek. Dokumentární dílo o možná nejpopulárnější skupině všech dob leckoho překvapilo, protože na film bylo dlouho uvalené informační embargo. Možná si říkáte, co nového je dnes možné o Beatles říct. Howardův tým se probíral stovkami hodin dosud nepublikovaných záběrů ze soukromých archivů a nad výslednou skládankou strávil opravdu hodně času. A vyplatilo se.

Jak zarytí fanoušci jistě vědí, kariéru Brouků lze rozdělit na dvě části. Ta první se datuje mezi lety 1962-1966, kdy liverpoolský kvartet koncertoval o sto šest a ze severoanglických klubů se dokázal vyšvihnout až k zaplněným sportovním stadionům pro desítky tisíc lidí. A během toho ještě Beatles stíhali dvakrát do roka vydat album. Ve druhé polovině 60. let se naopak zavřeli do studia a dopřáli si klid na tvorbu desek, které měnily historii pop music – jako třeba Revolver, Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band nebo White Album. Už z názvu je patrné, že se tenhle dokument nepokrytě zabývá tou první etapou, která vedle přímočarých rock’n’rollových alb zahrnuje i trio broučích filmů – Perný den, Pomoc! a trochu i Žlutou ponorku.

A tak přestože bych se rád dozvěděl pikantní detaily o pozdějších rozepřích mezi Lennonem a McCartneym, musím si nechat zajít chuť. Dva žijící členové, tedy McCartney a Ringo Starr, vzpomínají na koncertní roky, ze starších záznamů pak jejich názory doplňují i Lennon a Harrison. A společně s nimi Beatlemanii komentují třeba Sigourney Weaver, Whoopi Goldberg, Richard Curtis a nemůžu opomenout i Howarda Goodalla, autora hudby k Červenému trpaslíkovi!

Je zajímavé sledovat, jak neskutečně uvolnění a přirození mladí Angličané tou dobou byli a jejich vtípky vůči novinářům jsou zábavné i dnes. Vedle toho jsme svědky i řady milníků v populární hudbě. Třeba když je v Austrálii vítalo čtvrt milionu fanoušků nebo když svým otevřeně protirasistickým přístupem pomohli rušit segregaci černochů na americkém jihu. Vrcholem tohoto období je pak vyprodání newyorského stadionu pro více než 50 000 diváků. Jasně, dneska už se těmito čísly pyšní i Nedvědi a Kabáti v naší kotlině, ale před Beatles to prostě nikdo nedal. A všechno to působí jak příběh z pohádky – prostě čtyři talentovaní sympaťáci z Liverpoolu skládali a hráli a jen tak mimochodem dobývali svět.

Na první pohled je na tomhle dokumentu nejzajímavější jméno režiséra. Howardův rukopis zde má ovšem pramálo šancí k prosazení. Eight Days a Week je vlastně „jen“ nadstandardně kvalitním hudebním dokumentem, který řekne mnohé i těm, co doma plakát Abbey Road pověšený nemají. První polovina ukazuje ty šťastnější chvíle, kdy si Brouci vyloženě užívali rostoucí zájem o své osoby a nic špatného se jim vlastně nedělo. Od roku 1965 ovšem začíná přituhovat a sláva si vybírá svou daň. Přestože se dokument drží faktů a nesklouzává k bulvárním spekulacím, dokáže nejednou překvapit i dramatičností a z Lennonova zpovědního songu Help v tomhle kontextu vyloženě mrazí. I nejobletovanější muzikanty světa dostihla únava materiálu, která nakonec vedla k uzavření se ve studiu a skládání těch nejprogresivnějších melodií, které populární hudba zná. Ale to už je trochu jiný příběh, kterého se dočkáme možná příště. Tentokrát jsou Beatles na turné a vy byste měli jet s nimi.