Ano, potrpíme si na westerny. Ano, potrpíme si na Sergia Leoneho a jeho dlouhé detaily na přivřené oči, stejně jako milujeme Sama Peckinpaha i s jeho vytříbeným smyslem pro nadčasové zpomalovačky. Zkrátka obdivujeme každého, kdo do žánru plného divokých koní, svůdných žen a ošlehaných desperátů vnesl nové prvky a vymanil ho z prosté otřepané šablony o pár lidech, kteří po sobě střílí. Oba výše zmiňovaní tvůrci pozvedli western na úroveň hrdinského očistce – duely zla a dobra mají tím fatálnější přesah, čím víc se klade důraz na omamnou auru a „nesmrtelnost“ jednotlivých charakterů. A Leone něco takového dokáže vykreslit bravurně, zvláště má-li k tomu žánrové velikány typu Clinta Eastwooda či Charlese Bronsona.

Jeho hrdinové jsou záhadní chlápci bez minulosti, o nichž nepotřebujete vědět vůbec nic. Z očí jim totiž kouká, že si půjdou za svým, i kdyby to znamenalo zabít tisíc chlapů a že spravedlnost v jejich rukou není jen plytkou povídačkou, kterou si přehazují babky na trhu. Jsou to ikony obestřené aurou jasné výhry, která bez debat proběhne, navíc s nefalšovaně ledovým klidem. Stačí nahodit ono ticho v prašném koridoru zapadlého městečka či opuštěné prérie, rušené jen letmým přešlapáváním z nohy na nohu a bzukotem poletující mouchy. Výstřel. A Morriconeho hřmící zvěst, dodávající příchuť velkoleposti, jejíž dozvuky vám přistanou až v morku kostí.

Leone vystavěl nadčasový monument plný režijních postupů, které jsou dodnes kopírovány ve většině myslitelných žánrů. Zároveň pasoval zmiňovaného Morriconeho na hudební westernovou legendu a definoval mustr spousty závěrečných přestřelek. I když závěr dolarové trilogie, Hodný, zlý a ošklivý, už všechny tyhle atributy načrtl, až o dva roky později se je Leone naučil dotáhnout a udělat z nich svůj ojedinělý (a nutno říci, že geniální) trademark, který navíc obestavěl nádherným příběhem o spravedlnosti a věcech, které nesnesou odkladu. Za tomu patří dík a naše zlatá cihla s vyrytým poselstvím příštím generacím.