Travis Bickle je v mnoha ohledech stejný jako bájný Frank Serpico (viz. V.I.M. zde) – nejdříve se snaží systému vyhýbat, pak se s ním snaží vyjít a když to nejde, rozhodne se s tím něco udělat. Travis Bickle na to ale šel přece jen trochu víc od podlahy. Věda, že nemá co ztratit, bere spravedlnost do svých rukou. S Magnumem a pár dalšími kolty, které rozhodně vypadají cool, když je vytasíte nějakému zmetkovi před obličejem. Jen o tom ale tenhle film není. Je o frustraci, snaze být dobrým člověkem a zklamání z toho, že když chcete být dobrý, musíte být vlastně v mnoha směrech hajzl.

Nedokázal jsem si představit, že jednoduchá premisa „chlapík jezdí v noci taxíkem a skoro ke konci mu skoro hrábne“ zvládne udržet mou pozornost celé dvě hodiny. Scorsese, v té době ve fázi nacházení sebe sama a v přípravách na největší a mainstreamovější hity své kariéry, však našel k vyprávění ten správný klíč. Omamná poklička nočního města, kde se prolínají zářivé neony, pochybné existence, ponuré nonstopy a hraje do toho tklivá melancholická hudba, je v režisérových rukou náramně působivým uměleckým prostředkem, pomocí něhož zdůrazňuje negativní vibrace v rámci zdánlivého klidu před následnou bouří.

Na De Nirův sběr zákazníků do žlutého taxíku vydrželi hypnotizovaně dívat i několik hodin bez toho, aniž by se stalo cokoliv potom. Scorsese možná ve své filmografii nemá žádný další tolik kontrastní a vizuálně podmanivý film, který po žádné jiné stránce není až tak komplexní. Nebýt vážného tématu, šel by možná s trochou černého humoru vypíchnout i jako „režisérův film pro radost“.

Taxikář je jednoduchý nápad roztažený na dvě hodiny, ale asi tak působivě jednoduchý, jako když rupne v kouli Michaelu Douglasovi ve Volném pádu. To, co se odehrává poté, je repetetivní, avšak napínavý sled událostí, který spěje k odhadnutelnému finiši, přesto natolik efektnímu, že vám z něj pravděpodobně na pár desítek minut zatrne. A o to přece z hledika diváckého zážitku kráčí. Nechat se unést silou vyprávění a něco si z něj odnést. A ano. Kromě toho uvidět De Nira v několika ikonicky nezapomenutelných polohách (i Clint Eastwood možná chvíli záviděl, jak tenhle chlapík pohotově tasí) a upravených exteriérech. Opravte mě, jestli se mýlím, ale tak fešné číro a „badass“ výraz už tenhle herec nikdy ve své kariéře neměl.

Taxikář je fascinující studií zkažené civilizace, mistrovské dílo jako Mafiáni, Casino nebo jiné, opravdu myšlenkově podnětné filmy ze Scorceseho filmografie. Suverénně obstojí i v konkurenci dnešních filmů, které se často snaží vyprávět o tomtéž - jen už jim chybí ve slovníku termíny jako naturalismus a elegance a naopak nechybí zmetci, kteří se zbytečně démonizují místo toho, aby byli skutečně děsiví.