Černošské filmy s nálepkou podle skutečné události to v našem oku mají pekelně těžké. Velmi často se v nich totiž řeší všechno mluveným slovem a střihy v tomto světle nejsou přehnaně atraktivní (jede se jen z věty na větu). Máte-li navíc propagovat film, v němž řeč účinkuje přímo v hlavní roli, co si budeme namlouvat, je to docela smůla. Přehnaně „živý“ materiál z toho nevykouzlíte. Tedy pokud vaší audiencí není Amerika a tenhle film jí nehovoří přímo k srdci. Pro našince je to kolem a kolem jen parta čenošských herců, které znáte z jiných filmů, protože v nich hráli dobře a na ploše dvou a půl minuty (mimochodem velmi dlouhá doba na to, jak moc se v ukázce mluví) servírují jakousi odosobněnou variaci na Dobré ráno, Vietname a libovolný film o talentovaném, ale nezvladatelném floutkovi. Možná to zní trochu alibisticky a odměřeně, ale snad málokdy jako dnes platí „jiný kraj, jiný mrav“. Tohle nebyly naše časy, naše kultura, naše historie. Zaručeně pravdivý příběh Peteyho Greena mě nechává chladným, i když z něj možná dýchají akademické ambice.
