Všechny předlohy Nicholase Sparkse k fatálním hollywoodským romancím (např. Zápisník jedné lásky nebo Milý Johne) jsou kýče jak biče. Občas se ale daří nepřelézt hranu, kdy se ještě dá dojímat, aniž by se člověk musel cítit jako zjihlá padesátiletá divačka, umlácená novou harlequinkou, na kterou někdo vylil karamel. Tohle ten případ ovšem nebude. Zase se tu totiž nudně čaruje s válečnou bolestí, kterou vykoupí láska v krásné domovině. Zápletka o fotografii, která hrdinnému mariňákovi zachrání život, je ulepená ještě víc než costnerovský Vzkaz v láhvi, její vychtěně osudový rozměr přitom zapůsobí fakt asi jen na třináctky, co se zrovna ve škole koukaly na záběry z Iráku. Jim je film koneckonců určen, jak lze definitivně vyčíst z muchlovačky, ve které dostává víc prostoru nahé tělo pusíka z Muzikálu ze střední Zaca Efrona, než že by se nějak prezentovaly vnady jeho blonďaté partnerky (nejen proto musí trailer americké vojáky spíš rozzuřit). Stačí navíc trailer a nový přepálený slaďák už teď znáte od první do poslední minuty. A při vší vůli v něm nevidím vůbec nic, co by mohlo vyloženě lákat do kina – samozřejmě kromě podlého plánu udělat radost přítelkyni a být za to posléze doma adekvátně odměněn.