Garry Marshall je v oboru romantických komedií legenda, ačkoliv těch zářezů početně nemá tak moc. Kromě Pretty Woman a Deníků princezny byste totiž těch vyložených pecek nenapočítali moc. Přesto se mu povedlo v roce 2010 kulišácky opsat Láskou nebeskou a s hvězdně obsazenou romantickou komedií Na Sv. Valentýna jako by zasadil poslední hřebíček do rakve zmírajícího žánru. Otvírák za 56 milionů a jedna hvězda vedle druhé. V pětasedmdesáti se Marshallovi povedl husarský kousek, sejmutý kritikou, ale milovaný diváky. Do roka a do dne ho sice otupil podobně laděnou, ale podstatně slabší (po všech stránkách) komedií Šťastný Nový rok, ale tu jsme tak nějak přestáli, protože bylo jasné, že největší žijící fanoušek Hectora Elizonda musí odejít ze scény alespoň s uctivým potleskem věrného publika. Jenže jsme se zmýlili. Marshall je zpátky, Elizondo jakbysmet a na prahu režisérovy osmdesátky se od rozverných třicátnic přesouvají rovnou k maminkám.

Skvělé věci prý přicházejí v trilogiích, a proto Marshall servíruje s týdenním předstihem Svátek matek, rozvernou rodinnou komedii o tom, že být matkou je nebe a peklo zároveň, slast i strast, úděl i požehnání. Mohl bych rovnou začít pálit ostrými a zmínit se o tom, že humor a jeho timing naznačují, že Marshallovi chybí to, co většině českých tvůrců - pořádný dramaturg. Šikovných herců je tu dost (těch slavných ovšem o poznání méně), ale jaksi nemají s čím pracovat. Celá premisa hodně nadržuje ženám, coby matkám, ale mužské plémě tu vlastně není za záporáky, spíš za tápající samce. On se tu vlastně nikde ani nerýsuje pořádný konflikt, je to spíš oslava mateřství, která musí prokličkovat všemi povinnými prvky - svobodné matky, vdovy a vdovci, registrovaná partnerství, smíšené páry, adoptované dcery atd. atd. Marshall se ani moc nesnaží dát téhle hromadě nápadů nějaký tvar, prostě sype jednu scénu za druhou a občas nechá postavy, aby se magicky zjevily na stejném místě (hřiště, obchoďák, nemocnice) a vytvořily chatrnou iluzi malého rybníčku (v Los Angeles), kde vše souvisí se vším a s každým.

Ony kulisy působí nejen vynuceně, ale i lacině. Svátek matek vypadá, že do kin zamířil omylem a s unylým vizuálem by udělal parádu maximálně na Hallmarku. Nespraví to ani obsazení, protože s výjimkou Jennifer Aniston, Kate Hudson, Jasona Sudeikise a Timothyho Olyphanta si budete u každé druhé tváře říkat "toho/tu už jsem někde viděl". Tedy v lepším případě. A pak je tu samozřejmě Julia Roberts, kterou má asi Marshall předplacenou doživotně. Mohlo to být lepší? Těžko říct, pětadvacetimilionový rozpočet by sice dřív sotva stačil na zaplacení ústřední dvojice, ale právě klinická smrt celého žánru, alespoň v mainstreamových vodách, zapřičinila, že nové tváře se jaksi nemají odkud rekrutovat. Jennifer Aniston a Kate Hudson buď stále doufají v zázrak, nebo prostě nestihly utéct do jiných žánrů. U Jennifer se snaha dá pochopit, její příběh tvoří páteř celého snímku, ale Kate? Musel jsem si nechat poradit, kde vězí onen důvod... skoro všechny ženské postavy ve filmu totiž nosí oblečení z její módní kolekce. 

A takhle bychom mohli pokračovat dál. V rolích dětí se objeví potomci většiny herců nebo alespoň členů štábu, úvodní slovo zařídila Garryho mladší sestra Penny Marshall, taktéž úspěšná režisérka romantických komedií. Je to prostě celé takový rodinný podnik, kde ruka ruku myje, všichni si vydělají, a vznikne z toho krásný film. Tedy jak pro koho. Musím uznat, že valentýnská mozaika se mi ještě celkem líbila, ačkoliv kvalit Lásky nebeské nedosahovala ani náhodou. Na novoročním přírůstku bylo patrné šití horkou jehlou a především ona snaha poskládat to nějak stejně jako minule, ale přesto trochu jinak. Zkrátka křeč. U Svátku matek je opět patrná zoufalost při pokusu vrátit se do zajetých kolejí. Marshall navíc musí operovat s jiným druhem emocí. Už tu nevytváří vztahy jako v romantických komediích, v těch rodinných se naopak musí soustředit na to, aby se mu ty stávající nehroutily. A to je pro něj, coby tvůrce, jenž nikdy nenakouknul za okraj "a žili spolu až navěky", doslova španělská vesnice.

Scénář se tak celý sestává z takové té dialogové omáčky, která jinde obklopuje hlavní děj. Postavy se nikam nevyvíjí, resp. herci netuší, jak u nich spojit bod A (začátek filmu) s bodem B (konec filmu), protože od režiséra nemají pořádné instrukce. A tak se všichni dvě hodiny potácejí v nevýrazných kulisách a doufají v řešení shůry. To nepřichází, protože Hector Elizondo nehraje dědečka Hříbečka, ale jen tuctového manažera, který je na place proto, aby mrknul na diváka v narážce na Pretty Woman. Ta není nepovedená, ale je to příliš málo a příliš pozdě.

Přehrajte si trailer Svátek matek tak není oslavou matek, ale spíše tryznou za kořeny žánru, které měly zůstat v zemi a přestat se drát zpátky na povrch z hrobu, do něhož byly jednou pochovány. Garry Marshall určitě není zombie v pravém slova smyslu, jiní režiséři se i v jeho požehnaném věku mohou pochlubit jistou rukou. Při vší úctě ale doufám, že na oslavy dalších svátků už nedojde, případně bude stát za starým pánem nějaký mladší dozor. K vyššímu hodnocení filmu nepomohl ani zájezd důchodců na dopoledním představení. Dokonce ani postarší chlápek, co v řadě pod námi hlasitě komentoval chování postav a nebral si při tom servítky. Jeho sténání, které v dojemných scénách připomínalo tlumený smích, a v těch humorných naopak teskné hučení, zůstane v mé paměti navěky. I proto, že mi tak často mluvilo z duše.