Tvorba režiséra Sama Peckinpaha je v rámci americké kinematografie výjimečná a podobně výjimeční jsou i Strašáci v seznamu jeho filmů. Jejich centrem je vědec, městský intelektuál, jehož fotogenické soužití s bodrými venkovany se symbolicky obrací v holou nemožnost už od počátku, kdy se David uklidí stranou od svých nových sousedů a bez vědomé snahy se vymyká všem nepsaným regulím tohohle univerzálního (a přece dost národně specifického) buranova. Podobně jako v hororech typu Hory mají oči nebo Texaský masakr motorovou pilou se v krvi utápí mýtus venkova coby přirozeného útočiště a ústřední postavy jsou za svoji důvěřivost potrestány monstry, se kterými pořád ještě mají vzdáleně něco společného.

Strašáci ovšem nabízejí ve svém závěru něco víc: nekompromisní verzi motivu přeživšího. Uspokojení, které vyplyne z Davidova záchvatu vzteku a následné kruté obrany, není tak omamné tím, že by byla naplněna nějaká (ostatně trochu irelevantní a zpochybnitelná) spravedlnost. Stejně jako David si i úzce vtažený divák užívá spíš rozkoš ze samotného vykonávání pomsty, z rafinovanosti, kterou ten zakrslík v brejličkách disponuje. David se postupně přesouvá z relativně bezpečné pasivní pozice do role iniciátora dění a jeho přerod pochopitelně sleduje i kamera – od nadhledů zvýrazňujících jeho malou postavu časem přechází k hrozivým podhledům a hlavně naléhavým velkým detailům jeho obličeje.

Prožívání Strašáků se tak zhruba v poslední půlhodině přesouvá až někam k zážitku z úmyslně nadsazených příběhů o vendetě typu Kill Bill. Dopad na diváka se ale liší, právě pro ty předchozí dlouhé minuty, které vykreslily Hoffmanovu postavu jako dokonalého antihrdinu, dobrosrdečného joudu, který se vzmůže nejvýš na trochu toho sarkasmu a nechá se ovlivňovat svojí rozmarnou ženou. Amy, ženská postava vykreslená docela po peckinpahovsku bez velkého porozumění nebo sympatií, nicméně není rafinovanou manipulátorkou z povahy, nemá úplnou kontrolu nad tím, co dělá. Chová se instinktivně jako malé hloupé zvířátko, provokuje, ale v bezprostředním kontaktu je vždycky nakonec slabá a poddajná jako dítě.

Když Henry v poslední minutě filmu během noční jízdy krajinou s dětským strachem pronese "Já netrefím domů", David jen klidně odpovídá "Já taky ne". Je to zvláštně osvobozující a zároveň bezvýchodný závěr. Dobré spaní a klid vám rozhodně nepřinese, pravděpodobně si ale tenhle Packinpahův kousek nadlouho zapamatujete.

A možná vás stejně jako autorku tohoto textu napadne, že by někdo měl Strašáky co nejdřív pustit Bohdanu Slámovi.