I’m a bad motherfuc*ker… no more. Parafráze ze Spideyho dvojky sedí na Smithe přímo lahodně. Brýle, ošuntělý šedivý kabát a náběh na kotlety ala Jules z Pulp Fiction plus afro, naposledy viděné v sérii Fresh Prince. To je akční hrdina, který se rozhodl dávat výchovná ponaučení a sypat ze sebe životní moudra pro rodinné výpravy, které si jednu sobotu v měsíci společně vyrazí do kina. Nic proti tomu – Smithův obličej vytáhne praktický každý film nad stomiliónovou hranici a je téměř stoprocentní zárukou toho, že se zaplatí. Tak proč to nezkusit také v kinematografické oblasti pro citlivější publikum? Z ukázky se zdá, že by to mohlo opět vyjít. Smith totiž palbu emocionálních i pracovních projektilů ustává na výbornou a překvapivě vůbec nepůsobí jako někdo, kdo si sem odskočil před vysolením další mohutné nakládačky hlavnímu záporákovi na svém obvyklém žánrovém hřišti. Sice chvíli trvá, než si zvyknete, ale někde ve čtvrtině už do hry proniknete naprosto plynule a dokonce vám snad ani nebude vadit, že svého oblíbence uvidíte v jednu chvíli brečet. I největší drsňáci mají svoje chvilky, tak jim to přejme. Zvláště když jim pod vousy hraje tak citlivá hudba a v pomalém střihu kličkují ukázkou s takovou bravurou, že si ji klidně pustíte znovu, přestože jste to původně vůbec neměli v plánu. Není se zač stydět, něco na tom vážně je - dokonce i když jste tak nenapravitelný cynik jako já ;).