Dá se určitě pochopit, proč cinefilové a hloubaví filmoví teoretikové Statečné srdce dvakrát neprožívají. Gibsonova historická řežba nepřetéká významy, neskrývá filozofické jinotaje, nefascinuje svými formálními postupy – jde prostě jen o tučný a krvavý flák velkofilmového řemesla. Jenže nemá slabin, i kdybyste je hledali sebevíc šťouravěji.

Statečné srdce se zrodilo jako přímočará historka o obyčejném chlapíkovi, který se naštval a začal okolo sebe máchat mečem. Prosekal se až k fundamentálním hodnotám – svobodě, lásce, vášni, statečnosti. Ano, žádné složitosti.

Fór tkví v tom, že tohle věčné humanistické poselství Gibson cedí přes postavu Williama Wallace, jednoduše narýsovanou figuru, která má vypadat jako normální chasník s velkým srdcem, velkou hlavou a velkýma koulema, schovanýma pod kiltem. O Melu Gibsonovi si můžete myslet ledascos, ale právě tohohle prostého sympaťáka, jenž si v klidu klusal na svém koníkovi a o pár týdnů později už stál v čele tisícihlavé armády, mu nejde nevěřit. Ostrá tvář, dlouhé vlasy, hranaté lokty, silné nohy, modré oči a ideály, které nikdy nezní směšně – to je anatomie hrdiny, připomínajícího, že velkofilm bez statného geroje je jako erotický thriller bez sexbomby ve spodním prádle.

Gibsonovi ve Statečném srdci vyšlo opravdu všechno. Pracoval se scénářem Randalla Wallace, jenž užil snad všech hrdinských schémat a ukoval z nich látku, která vypadá jako jeden velký vykalkulovaný archetyp, přitom v ní funguje a „žije“ vše, od vysoké politiky až po roztomilé kamarádské štengrování. Kapitolou bez slabin je i hudba Jamese Hornera, snad až příliš perfektní na to, aby se nestala návykovým a skrz naskrz ohraným soundtrackem. Šlo by dlouze chválit technické parametry, rozplývat se nad výpravou a kostýmy, které vyrobily z probodnutého „oranžo-hábitníka“ povinnou součást každého sestřihu z historických filmů, i oceňovat precizní casting, jenž předurčil nějakou desítku herců (Brendan Gleeson, Brian Cox…) k vlasatým rolím v dějepraveckých látkách.

Jenže nad tím vším pořád blikají vykutálená očka Mela Gibsona, jenž si vydupal z nehostinných anglických planin velký biják hlavně svým vlastním úsilím. Režijní debut Muž bez tváře mu přes slušné reference nezajistil nějaké výsadní tvůrčí postavení, on se přesto odvážil řídit kolos, jakým historické velkoprodukce odjakživa jsou. A uspěl. Statečné srdce zabírá na diváky až nechutně přesně v souladu se záměry svého tvůrce, strhující je i v malebných milostných pasážích, i na krví prosyceném bojišti, kde se do rytmu (v možná stále nepřekonané choreografii!) usekávají nohy a skrze železné helmy rozklepávají lebky.

Od polibků k pořádné ráně obouručákem… historické podívané nemají složitou podstatu. Možná právě proto jim publikum tak rádo podléhá.