Zatímco princip jízdního kola byl podle Járy Cimrmana v Rusku předmětem vášnivých debat ještě v době, kdy už Evropani směle brázdili ulice, filmy pochopili v matičce Rusi takřka ihned a prakticky celé dvacáté století nás zásobovali skvělými kusy, které byly úplně jiné než Hollywood, Evropa i Asie. Jedním z největších sovětských tvůrců je pak samozřejmě Andrej Tarkovskij.

Jeho Stalker podle Pikniku u cesty Arkadije a Borise Strugackých vypráví o tajuplné Zóně (podle předlohy zasažené meteoritem či mimozemskou lodí, zpětně si do děje rádi promítáme Černobyl, ačkoliv tu chronologie samozřejmě nesedí), v jejímž středu se ukrývá Komnata, jež každému splní ta nejvroucnější přání. Jenže kdo do Zóny vejde, bude jí pokoušen a testován, protože Zóna, to dá rozum, má rozum sama o sobě. Když se do ní tedy vypravují Profesor a Spisovatel, musí si najmout Stalkera, muže zaúkolovaného dopravit oba do komnaty a zpět, čímž začíná jedna z nejúžasnějších filmových poutí v dějinách kinematografie.

Stalkera jde jen těžko popisovat slovy, protože jde o navýsost filmový zážitek. Stejně jako Kubrickova Vesmírná odysea sice má literární předobraz, převedena je však natolik svébytně, že Clarkeova sci-fi povídka i Strugackých kniha se stávají pouze základem pro zcela samostatné dílo, jež strhává svou audiovizuální formou a je vyprávěno s minimem slov především obrazem a zvukem.

Dlouhé a pomalé scény vyzařují úchvatnou energii a Tarkovského surreálná filmovost pulzuje neskutečně hutně minutu za minutou, takže člověk skoro zapomíná dýchat. Dějově jde především o filozofický střet hodnot reprezentovaných třemi archetypálními protagonisty, kdy cesta za splněním vlastních snů může být záminkou k otázkám ohledně existence boha a smyslu života.

Stalker je filmem, který může změnit divákův pohled na život a svět. Může vzrušit, může strhnout, může provokovat. Může opravdu všechno, protože podnětů vkládá Tarkovský mnoho a zároveň nechává tolik nevyřčeného, že se pro nás otevírá takřka nekonečný prostor. Stalkerem se dá bloudit a dá se jím nechat i vést, jde zkrátka o nezměrnou inspiraci a nesrovnatelný zážitek.

Stalker má pověst náročného nadfilmu, protože je skutečně náročný a skutečně jde o nadfilm. Jasně, pořád jen lidi vzali kameru, někam ji postavili a něco před ní dělali, takže z tohohle úhlu pohledu jde pořád „jenom o film“. A když víme o komplikacích, jaké natáčení provázely (jak byla polovina filmu zničena a musela vznikat znovu, jak bylo nutné takřka od podlahy předělat scénář...), tak se určitá aura dokonalosti rozplývá při představě, že před sebou máme jen Tarkovského autorský kompromis vzniklý zčásti dílem náhody.

Jenže opustit Stalkera a jiná vrcholná Tarkovského díla s tvrzením „jsou to pořád jenom filmy“ zní prostě nevěrohodně – bez ohledu na to, jestli je váš verdikt kladný, nebo záporný. A rozhodně to je smutný závěr, protože pokud je i Stalker „jenom film“, což bývá fráze, kterou se snímek v důsledku bagatelizuje jako uzavřená jednorázová jednotka určená primárně k rychlé spotřebě, tak "víc než film" nemůže být už nic. A já nevím jak vy, ale já rozhodně chci, u filmu existovalo i nějaké „víc“. A pokud je mezi tím „víc“ i skupina „vážně hodně“, bude v ní i Stalker. A bude v ní hodně vysoko.

PS: 29. března promítají Stalkera v Ponrepu - zjistil jsem náhodou po dopsání textu. Kdyby se vám ta informace hodila...