Není novinář jako novinář, toho jste si asi všimli. Filmovými hrdiny se nestávají pisálci z MovieZone nebo bulvární patlalové z Blesku, ale téměř výhradně političtí dopisovatelé, vyhořelí sloupkaři nebo investigativní štourové. Občasné úlety typu Carrie ze Sexu ve městě nebo módní redaktorky z Hitche a Jak ztratit kluka v 10 dnech můžeme z téhle rovnice rovnou vyprovodit. Pokud chcete Oscara, musíte po vzoru Pakulovy klasiky z roku 1976 vytáhnout nějakého sólokapra. A ještě lépe něco smrdícího Pullitzerem. A tradá, Spotlight nepřekvapivě splňuje právě tyhle parametry, když nám servíruje oceněnou reportáž z roku 2002 o bostonském skandálu, který jako ozvěna proletěl celosvětovou církví a odhalil tolik skandálů, že se po jejich prozkoumání těm vtipům o farářích zneužívajících malé chlapce už opravdu smát nebudete. Série stovek článků odhalila na sedmdesát božích služebníků jen v Bostonu a rozpoutala další a další série vyšetřování.

SpotlightFotogalerie

Snímek Thomase McCarthyho je pozoruhodným cvičením v puntíčkářství, se kterým rekonstruuje měsíce předcházející zveřejnění prvního článku na dané téma. McCarthyho pravděpodobně neznáte. Je to průměrný, přehlédnutelný herec, ale málokdo ví, že také píše scénáře (je zodpovědný třeba za zápletku pixarovky Vzhůru do oblak) a režíruje. Jeho filmy Přednosta stanice, Nezvaný host nebo Win Win patří mezi tzv. pomalé filmy. Spousta lidí si zdrženlivé tempo plete s tzv. artem, ale natočit pomalu plynoucí film není žádné umění. McCarthy se zkrátka snaží diváka naučit, o čem že ona seriózní novinařina vlastně je.

Redaktoři Boston Globe si totiž nejsou rovni - v početné redakci existuje tzv. Spotlight tým. Nejlepší a nejzkušenější redaktoři si zhruba jednou ročně vyberou téma, kterému se pak několik dlouhých měsíců věnují. Rešerše, rozhovory, pátrání, brainstorming, zdlouhavé prohledávání kartoték a databází. Na první pohled to může vypadat jako půl tuctu lidí, co se půl roku jen tak kopou do zadku. Nově příchozí šéf redakce to naštěstí vidí jinak a místo ořezávání důležitých postů přichází rovnou s nápadem na novou reportáž. Úkol zní jasně - zažalovat církev. Jedině tak se totiž podaří definitivně zjistit, jak to s tím zneužíváním vlastně je.

 

McCarthyho film jako by úmyslně byl odrazem skutečného Spotlightu. Pečlivě vybraní herci, kteří věnovali dlouhé měsíce komunikaci s reálnými předlohami a jejich bezchybné imitaci, chronologický děj, který dává stejně prostoru všem stranám a událostem, minimální vklad samotných autorů - o postavách jako takových se toho moc nedozvíme, novináři jsou tu jako otroci vyprávěného příběhu, články nejsou o nich, jsou o maximálním vhledu do daného tématu, o faktech a důkazech, které si čtenář sám interpretuje.

 

Ruffalo přímo přetéká chutí všechnu tu špínu chlístnout na stránku.Už asi tušíte, že se Spotlight bude od typického blockbusteru lišit asi jako poslední trhák Dana Browna od desetistránkové reportáže v Respektu. McCarthy se vás nesnaží strhnout zvraty, neservíruje nenadálé honičky nebo hrozby, které novinářům brání v dokončení jejich práce. Nejsou tu žádní záporáci s dlouhými kabáty a dlouhými prsty, jen všudypřítomná snaha zamést špínu pod koberec. Církev je tu stejně tak prezentována jako všemocná organizace, jejíž vliv je prolezlý všemi úrovněmi města, jako i křehký domek z karet, který lze v důsledku rozmetat jedním máchnutím novinářského brku. Tou poslední větou jsem vám v hlavě vytvořil pravděpodobně silnější vizi, než kterou film přináší.

Tam, kde Všichni prezidentovi muži nabízejí dva charismatické novináře odhalující jedno z největších politických spiknutí, mlátící do psacích strojů a likvidujících hektolitry kafe, se na přelomu tisíciletí v Boston Globe kouká do velkých plastových monitorů, kde ovšem nenaskakují ty správné odpovědi. Bernstein a Woodward řešili něco, o čem nikdo nevěděl. Tým Spotlightu se však snaží rozkrýt něco, o čem nikdo nechce slyšet. Z důsledků tohoto odhalení totiž mrazí v zádech v momentě, kdy si připustíte, že by byť jen zlomek z toho byla pravda.

 

Ve tvářích herců se tak zračí především únava a sem tam mizející odhodlání, to když ta tisícihlavá saň, proti které bojují, začne zas vyhrávat. Vzpomínáte si na tým honící se za přízrakem Fincherova Zodiaca? Těsně před vyvrcholením budete mít pro Spotlight stejné pochopení. Měsíce a měsíce vyšetřování a bušení na zavřené dveře. A k tomu obrovská zodpovědnost vyvěrající z rozhovorů s několika doložitelnými oběťmi, které si šrámy z dětství ponesou celým životem. Na Spotlight se nekouká snadno, je to těžké téma a McCarthy vám nedovolí žádnou zkratku v podobě odlehčující vedlejší linie. O to působivější je v onom jako by zpomaleném mikrokosmu sledovat práci herců, ať už jsou to staří pardálové Michael Keaton a John Slattery, umanutý a ke všemu odhodlaný hlavní redaktor Mark Ruffalo, nebo na pohled křehká, ale mimořádně schopná Rachel McAdams. Ale těžko vyzdvihnout někoho konkrétního, protože tohle je typický ansámblový snímek, ze kterého vyčnívá snad jen ten Ruffalo. Ten přímo přetéká chutí všechnu tu špínu chlístnout na stránku a dokázat, že pero je pořád silnější než meč a je mnohdy jediným prostředkem k univerzální spravedlnosti.

 

Přehrajte si trailer
30.7.2015 0:10

Tom McCarthy si málem pošramotil pověst slaboduchou bláznivou komedií s Adamem Sandlerem The Cobb...

A ano, jakmile se v posledních třiceti minutách začne psát a je jisté, že tohohle džina už zpátky do lampy nikdo nedostane, nabere film na tempu a mistrovsky utáhne všechny tkaničky. Že by se to dalo zvládnout během devadesáti minut a snímek by lépe odsýpal? Ano, i já jsem měl tuhle hříšnou myšlenku. V roce 2016 má zjevně člověk pocit, že je potřeba někam pospíchat, ale Spotlight není produktem přepálené stopáže. Jeho rozvážné tempo je úmyslem, bez něj by McCarthy divákovi nikdy nedokázal předat onu novinářskou zkušenost, která tak jako tak z dnešní žurnalistiky pozvolna mizí, s výjimkou několika ostrůvků s osvíceným vedením a sponzoringem.

Přiznejme si, že většina lidí chce dneska informace rychle, přehledně a povrchně. Spotlight bude pro spoustu očí filmovým ekvivalentem zkratky TLDR. A někdo ho mylně nazve artem. McCarthy si ale jen chytře oddělil zrno od plev a jeho film zaplatili právě ti osvícení sponzoři, kteří tušili, že tenhle příběh nevydělá, ale je potřeba ho odvyprávět. A já věřím, že se najde dost posluchačů, kteří budou s napětím naslouchat až do úplného konce. Ten zbytek může vždycky utéct do jiného sálu a nikdo ho za to nebude soudit. Sto lidí, sto chutí. A je moc fajn, že pro to zanedbatelné procento Spotlight existuje.