Každý tomuto typu filmů říkáme jinak. Někdo feel-good. Jiný příjemné. Z poslední doby do této kategorie spadá třeba Scottův Dobrý ročník. Díváte se na ně a vlastně jste neustále překvapováni tím, co vás na daném filmu tak baví a nutí k tomu, že máte-li příležitost vždycky se na něj v telce mrknete.

Sedmnáct let starý snímek Petera Weira do kategorie typických "feel-goodů" nepatří celou vahou. Jeho poselství je přece jen o poznání vážnější a sladkobolnější než u filmu, který byl výše dáván za typizovaný příklad. Snad by jej šlo po emocionální stránce zařadit spíše kamsi ke Štěstí nadosah. Ale když si s jeho hrdiny prožijete jejich malé-velké středoškolské drámo, bude vám svět každopádně připadat jasnější a alespoň v daný okamžik pocítíte větší odvahu řešit každodenní maličkosti. Filmů na téma "dospíváme v muže/ženu" jsou tuny. Zejména v posledních letech se s nimi roztrhl pytel a tvůrci tápání mladých lidí zasazují stále do nových a nových prostředí, ačkoliv je jasné, že příběh se bude více méně variovat. Někoho vnitřně zbuduje trenér Carter, jiného učitel literatury Keating.

Ačkoliv by rýpal řekl, že postava Keatinga je jen omalovánka kolorovaná teplými barvami, hoši jsou až moc kultivovaní a jednají mezi sebou s ještě větším smyslem pro fair play a gentlemanství než Hoši od Bobří řeky a rodiče a vedení školy jsou redukováni až na archetypální nepřátele svobody a individuality, ale z jakéhosi neznámého důvodu to celé funguje mnohem lépe než žánroví souputníci.

Ano, dějové zvraty nejsou nijak světoborné, ale ta jemná krása, teple podzimní atmosféra a vzrušení, se kterým při vrcholné scéně filmu sledujete první krok odvahy, stojí za to. A když na to přijde, člověk si uvědomí, že by v daném věku také nějakého absolutně otevřeného učitele uvítal. Někoho, kdo by svým příkladem ukázal, že na některé problémy je ještě příliš brzo a naznačil, v čem spočívá umění života. Celý ten film je o hodně malých a banálních pravdách. O tom není pochyb. Ale přiznejme si, čas od času se v nich potřebuje utvrdit každý.

Každopádně onen neopětovaný polibek Knoxe Overstreeta té nevšímavé buchtě nemá mírou odvahy daleko k etudě Jacka Nicholsona v Přeletu nad kukaččím hnízdem: "Alespoň jsem to, kurva, zkusil." Přibližně to samé byste měli udělat se Společností mrtvých básníků...