Tarsem Singh točí fakt divný filmy. Není to patlal, jak se mi snaží namluvit i někteří mí kolegové. Koneckonců výjimečné výtvarné cítění, jedinečná autorská vize i realizační talent z jeho filmů málem řve. Pokaždé se bohužel najde něco, čím jeho dílo silně irituje. U Sněhurky se tyhle přešlapy vztahují k samotné koncepci filmu, která je tak svérázná, že snímku předem zajistila osud „nepochopeného“ komerčního zklamání.

Sněhurka: FOTOGALERIE

Tarsemova Sněhurka je hodně osobitým updatem klasické pohádky. I když to z traileru vypadá na suchou televizní záležitost s deseti herci a jedním studiem, je výsledek mnohem košatější: Herců jsou spíš stovky, ateliérových kulis desítky a z toho, jak jsou jednotlivé scény výtvarně vypiplané, se až točí hlava (často jsou i velmi invenční, viz akční scény s panákem nebo trpaslíky na chůdách).

Velká část z 85 milionů dolarů musela padnout na výrobu dekorací, honosných zámeckých sálů, na umělý les a přezdobené kostýmy, na nichž je patrná Tarsemovo skoro-bollywoodské vidění světa. Jde tu nahmatat neskutečné penzum práce, kterým se můžete kochat, protože tenhle filmař ví, kam postavit kameru, aby vznikl záběr esteticky imponující. Ví i kudy vést herce, aby jejich výstupy byly vtipné. A tuší, jak vtlačit pohádkovým postavám do pusy věty, díky kterým bude mít film politický přesah…

Ano, čtete správně. Nová Sněhurka v sobě má kromě ztřeštěných cirkusových výstupů i plno jakýchsi společensko-kritických reflexí, které můžete vztáhnout k terorismu, ekonomické krizi i Kalouskovým reformám ve stylu zvýšíme všechny daně. Je to přitom to nejvýraznější, co si z první poloviny filmu zapamatujete. Pokud tedy nepočítáme divoký etnický původ trpaslíků a enormní obočí spanilé Sněhurky – ale i těmi film koneckonců nabývá politických podtextů, protože jeden z trpaslíků vypadá a mluví jako venezuelský prezident Hugo Chávez a Sněhurka v podání roztomilé Lily Collins má zas obočí jak Brežněv. Když si k tomu připočtete, že zlá královna si hned v úvodním monologu dělá sama ze sebe srandu, dostanete hodně podivný patvar, jenž sice zvládne vyloudit úsměv… ale ani jako postmoderní pohádka spíš nefunguje.

Postavy totiž nikdy nemůžete brát úplně vážně, herci v nich nehrají „od srdce“, ale spíš si tropí šoufky v drahých kostýmech. Je to jako sledovat televizní estrádu, kde si pár lidí na pódiu dělá srandu na zadané pohádkové téma. Les a zámek jsou domalovány digitálně, zbytek obstarají kulisy ze Studia Kamarád, v nich poskakují komici a občas pomrknou na děti a jejich rodiče, jestli se dost smějí.

Přehrajte si trailer Zároveň jsou ale ty sebereflexivní fórky celkem vtipné, a to i ve zlomových chvílích, kdy si Julia Roberts maže po obličeji ptačí hovna, tak aby jí chtěl osouložit krásný princ. Když film rozkrájíte na jednotlivé scény, dostanete poměrně rozverný shluk skečů a hlášek. Nadsázku, satirické podtóny, nečekané vtípky.

Jejich spojením ale vznikne bizarní show, u níž vám budou Sněhurka i afektovaná královna vlastně putna. Jejich malá, rádobypohádková válka totiž nezíská celistvý tvar, jenž by mohl bavit tak jako Shrek, Na vlásku, Kouzelná romance, S čerty nejsou žerty anebo jakýkoliv jiný nadprůměrný multižánrový souputník.