A když vyslechnete jeho poslední sloku, jako by vám na záda dopadla ledová kapka. Sjede po páteři a definitivně uvolní stavidla, která v mozku držela armádu neklidných myšlenek. Když jsem film viděl poprvé, seděl jsem ještě dlouho potom v křesle a jen tupě pozoroval okolí. Připadal jsem si přesně jako hrdinové snímku, kteří dali dohromady všechny díly skládanky, aby zjistili, že jeden chybějící kousek způsobí větší nejistotu, než neexistence všech ostatních. Měli před sebou tisíc masek sester Lisbonových a narozdíl od bláhového floutka Tripa se neodvážili nějakou zvolit a prohlásit jí za tu pravou. A přitom si mysleli, že je znali a poznali, stejně jako si divák myslí, že po legendární scéně, ve které nejmladší Cecilia mluví s psychiatrem, bezpečně rozpoznává kontury děje a žánrové škatulky, do které mladá režisérka míří. Generalizace a předčasné závěry jsou tu nemilosrdně drceny a podceňování je topeno ve víru sekvencí, které nejsou ukotveny v realitě, ale přesto působí neuvěřitelně povědomě. Jsou to útržky snů, na které si chceme sáhnout, jsou to střepy nočních můr, které chceme odehnat. Sofia mísí oba nesmiřitelné světy se stejnou přirozeností, se kterou se stín sápe po slunečním světle, když paprsky vstoupí do korun stromů a rozehrají na asfaltové silnici pod nimi hru, při níž se tají dech.

A symbolických paprsků v potemnělém příběhu je dost a dost, stačí jen nastavit tvář a mírně zaklonit hlavu, abyste přestali vnímat zem, která vás táhne dolů a nechali se unést nekonečnou oblohou. Tak jako Luxie v kině, když se vydá cestou nesmělých dotyků a spustí tím hotovou lavinu emocí, které jí byly upírány. I ostatní dívky postupně zjišťují, že svět se dá zkoumat i jinak, než prostřednictvím výstřižků z barevných dovolenkových katalogů, a postava jejich přísné matky tím získává čím dál zlověstnější stín. Ten nakonec pohlcuje všechno v dosahu, ale Smrt panen přesto vyznívá pozitivně. Jako majáky naděje z něj čouhají momenty, ve kterých skrz trhliny v odosobněných maskách sester Lisbonových prosvítalo do jejich duší světlo. Scéna s komunikací skrz písničky, bezstarostná jízda autem skrz prosluněnou čtvrť, smršť obrázků reprezentujících zápisky ze Ceciliina deníčku. V tom filmu je hodně světla, ale ne každý ho vidí stejně. Pokud to vaše svítí silně, možná vám tahle výprava do teenagerských duší připomene, že ne všechno je vždycky patrné na první pohled a že někde ve vašem okolí možná poblikává tajemné okno a když se pozorně zadíváte, možná z těch záblesků složíte dohromady zprávu, která ve vás něco změní.
-. / . / .--. / .-. / . / ... / - / .- / ...- / . / .--- / - / . // ... / -. / .. / -