Waynea Kramera tu na MZ máme rádi a při každé příležitosti zdůrazňujeme, jak moc se těšíme na jeho další filmy. Jeho Zběsilý útek má totiž setsakramentský drive a u Kramera čujeme takovou tu správnou pankáčskou neučesanost a naštvanost na všechny a všechno. Což se mimo jiné projevuj tak, že svým chlebodárcům dokáže i s malým rozpočtem odevzdat výsledek, který vypadá jako pětkrát dražší. Vlastně se v jeho případě ustavičně modlím, aby mu studio vždycky schválilo rozpočet v řádu „tak tak,“ jinak je s jeho kreativitou amen. Jak je totiž možné, že kdysi zajímaví tvůrci se vysokými rozpočty ve většině případů stávají tak dutě prázdní? Je celkem jedno, jestli si Kramerovu filmografii procházíte od novějšího ke staršímu nebo od staršího k novějšímu. Oba jeho filmy mají něco do sebe a i když je asi těžko prohlásíte za geniální, jsou po náročném pracovním dni takovou tou jistotou, která přinejmenším dobře pobaví.

Dnes je však na přetřes starší z jeho dvou filmů – Smolař, který je velkou hereckou příležitostí pro hvězdu nižší svítivosti Williama H. Macyho. Jeho Bernie Lutz, který od rozjařeným úspěšných hráčů starosvětského kasina Shangri-La odhání štěstí, je hned po Frigovi asi druhým nejsmutnějším chlapíkem filmových dějin. V jeho psích očích čtete, že by se vlastně úplně nejraději uložil do rubáše a preventivně se zahrnul hlínou. Všechno dělá se setrvačností pater-nosteru a není vlastně úplně jisté, že se po jeho avízovaném odchodu ze Shangri-Ly něco změní. Smůla je totiž prevít a lepí se nejen na paty, ale prorůstá až na mozek. Když totiž sami sebe přesvědčíte, že jste se narodili jako poražení, je jen málo způsobů, jak tuhle mantru vypudit z hlavy. Kramer hodil Berniemi do náruče ženu. Pravda, její pověst není valná, ale co na tom, když vládne mocným sex-appealem a její dosavadní způsob života už jí taky dvakrát nebaví. A pak začnou pukat ledy. …a taky kosti, protože šéf Shangri-Ly se svého „otroka smůly“ nechce vzdát tak jednoduše.

Jak jsem se z několika projekcí s různými typy diváků přesvědčil, u Smolaře velmi záleží na vaší vstřícnosti. Ne každý je totiž ochoten polknout jazzově vláčné nálady, špikované poměrně otevřenou erotikou a popisným násilím, které gradují do situace ze skupiny málo pravděpodobných. Když jsme však v průseru, jen málokdy nás podobné fantazie nenapadnou. Pokud to chcete vědět, nijak zvlášť mě to nerušilo a tímhle zručně natočeným a dobře obsazeným filmem se nechám unášet minimálně jednou za půl roku. Když si budete chtít udělat filmový večer na téma „světla neónů,“ je možné Smolaře doporučit po boku Casina a Krupiéra. Je to trochu „každý pes jiná ves,“ ale alespoň si ověříte nekonečné žánrové a kinematografické možnosti toho samého prostředí.