V televizi zase nic, kamarádi na vás kašlou. Večer jako dělaný pro výlet za večerní zábavou s lákavou vyhlídkou tajuplného seznámení. V klubu není vidět na krok, kouřová mlha by se dala krájet, hudba rezonuje v drtivých vlnách. Pak JI potkáte a svět se slije v moře barev a zvuků. Nasype vám něco do Cuba Libre, okrade o peněženku a se stejně zářivým úsměvem, s jakým přišla, zase odchází. A vy si v horizontální poloze prožíváte vjemové peklo plné prazvláštních vizí a zdá se vám, že do vás hlavou naráží Anthony Hopkins a všechno, co vypráví, dává dokonalý smysl. Máte štěstí. Moje mysl zůstala pro dnešek bez intoxikace a k tomu, co mi chce herecký velikán sdělit, marně hledám klíč. Audiovizuální změť plná mimózních útržků a vět vytržených z kontextu vypadá, jako by za kamerou stál mutant naklonovaný z Michela Gondryho a Davida Lynche a točil vlastní verzi Singhovy Cely. Větřím větřím intelektuálno a poraženecky přiznávám, že mu nerozumím. Pokud však premisa rozebírá obvyklé prolínání reality a fikce, možná to ani není potřeba. Důležitá je první signální a pocit, který si z toho odnesete. I kdyby to byl jen přebarvený zmatek nad zmatky, pořád můžete podvědomě vnímat, že je jakýmsi neuchopitelným způsobem organizovaný a možná i líbivý. Snad pro tenhle pocit nechci Hopkinsovi křivdit, že si ukousl příliš velké sousto a než vyrazím do klubu nechat se okrást, nechám tu od cesty tři hvězdičky.