Skleněné peklo je dnes považováno za dost možná nejlepší katastrofický film všech dob a i když od jeho premiéry letos uběhne už třicet pět let, při závěrečných titulcích si člověk nejspíš řekne, že na tom něco je. Skleněné peklo totiž v těch důležitých věcech nezklamává ani v nejmenším.

Triky sice možná nejsou tak působivé jako v době svého vzniku, avšak při záběrech na hořící a postupně vybuchující kusy obřího mrakodrapu se člověku tají dech i dnes. Tvůrci si právě kvůli takovým záběrům nechali postavit gigantický model, na němž všechny ty psí kusy mohli dělat. Jak už ale bylo řečeno, Skleněné peklo stojí na něčem trošku jiném a to něco je charisma a chlapáctví.

Film, ve kterém se sejdou dva největší frajeři světové kinematografie, zkrátka musí být cool i po letech. Newman a McQueen jsou herci, kteří jsou synonymem charismatu tady odvádí svůj standard. Tudíž je radost koukat na jakoukoliv scénu, ve které se objeví a když jsou navíc někde společně, člověku by se chtělo jen natáhnout si nohy na stůl a užívat si neředěnou hereckou stylovost. Chlapáctví však ze Skleněného pekla proudí i jinudy.

V sedmdesátých letech nemohli tvůrci sáhnout po tricích a když chtěli něco rozbít nebo zapálit, prostě to rozbít a zapálit museli. Z filmu je cítit, že herci se motali okolo skutečných plamenů a že výbuchy, byť pečlivě připravené, byly skutečnými výbuchy, při nichž mohl někdo bez problémů přijít k úrazu. Když si člověk uvědomí, v jakých podmínkách museli herci pracovat a jak se – možná svým způsobem nedobrovolně – přiblížili skutečným požárníkům, jimž je celý film věnován, musí zkrátka smeknout. Co se samotných katastrofických a akčních scén týče, je Skleněné peklo mnohem opravdovější, drsnější a působivější než sebelépe udělaný podobný film, při němž namísto kaskadérů a pyrotechniků hrály prim počítače.

I po třech dekádách zkrátka tahle katastrofická věc působí jako jízda na horské dráze, při níž vám však bude pořádné horko a jejímž hrdinům nebudete přát smrt v plamenech, ale skutečně se o ně budete bát a cítit s nimi jejich bezradnost i hořké vítězství. A to není zrovna málo.