Seznamte se s panem Smithem. Nosí ošuntělé hadry, má doma poháry z tuctu střeleckých soutěží a za náboje platí stravenkami. Aby lépe viděl a mířil, nosí sebou po kapsách mrkev a snaží se o její konzumaci přesvědčit i své protivníky. Těm zlobivým jí zapíchne do krku, těm vyloženě otravným pak rovnou do oka, přesně ve stylu McClaneova rampouchu. Jo, a hraje ho Clive Owen. Už hledáte šampaňské? Dejte si spíš Red Bull. Inspektor Tequila se o své prvenství nemusí bát - pan Smith postřílí jen sto lidí a trochu se mu při tom zasekává hlaveň. Nebudete přímo usínat, ale po absolvování skromné, osmdesátiminutové stopáže, si dovolím prohlásit, že adrenalin stihnul vyprchat v trailerech. Samotný film dojíždí na setrvačník a ještě k tomu do kopce.

A přitom byly karty rozdány tak slibně. Clive Owen v roli nekompromisní "chůvy", která musí zachránit bezprizorní děcko, Paul Giamatti s manželkou na telefonu a největší existující bouchačkou v ruce a Monica Bellucci jako prostitutka s dobrým srdcem, která po zjištění, že Owenovy stravenky nestačí na sto tisíc nábojů, jednoduše dojde za roh a obslouží "náhodného" chodce. Stačí to jak na náboje, tak neprůstřelnou vestu pro děcko. Bezpečnost především. Na papíře to vypadá skvěle, ale s převodem na celuloid má nezkušený Michael Davis větší než velké problémy. Producentům film prezentoval jako "vlhký sen Johna Woo", ale opravdu zůstává jen u snění. Kdyby měl rozhodnout, zda je horší režisér nebo scenárista, musel bych si hodit mincí. Už úvodní scéna je dohnána ad absurdum a naznačuje, že nekoncepční přístup má sice své výhody, ale nic se nemá přehánět. Pan Smith sedí na lavičce, kolem něj proběhne těhotná dívka, za ní přikvačí naštvaný chlápek a zrovna když začnete přemýšlet nad tím, jestli nekoukáte na nějaký zběsilý kraťas nebo promítač náhodou neprohodil cívky, začne to všechno dávat smysl. Resp. pochopíte, že to smysl dávat nechce. Owen začne rodit a střílet zároveň (a pak že muži nedisponují multitaskingem!), načež zpoza rohu vyběhne Paul Giamatti a začne zcela neosobně hláškovat.

Jako byste koukali na dva různé filmy, když Davis stříhá z porodu na přestřelku. Tam a zase zpátky. Digitální pupeční šňůra a gangsteři likvidovaní s kreativitou Zdeňka Trošky. Chlápek přiběhne, protizáběr na Owena jak "někam" střílí, chlápek padá k zemi. Davisovo lpění na A-B střihu, poměrně statická kamera a prachmizerná choreografie přestřelek likviduje s přehledem všechny nápady, které se objevují ve scénáři. Ono tam vlastně ani nic jiného není. O panu Smithovi se dozvíte tolik informací, že byste s nimi nepopsali ani etiketu na krabičce od Tic Tacu, Paul Giamatti se omezí na hovory s manželkou a jednořádkové hlášky. Stihne dokonce odkazovat i na své starší filmy, ale mělkost jeho charakteru vám jaksi brání si jeho osobitost užít. Nevíte odkud tihle lidé jdou, kam se chystají a proč vás vlastně obtěžují. Kdyby se alespoň uměli opravdu stylově postřílet. Ale to ne a ne a ne. Když vám nezvedne krevní tlak ani soulož s Monicou Bellucci, při které Owen zastřelí dalších dvacet kumpánů, něco je zoufale špatně. Díky nefungujícímu střihu je jakákoliv dynamika ta tam a hrdina se navíc nikdy neocitne v bezprostředním ohrožení života. Vykukuje zpoza rohu ve zpomaleném záběru, zatímco protivníci poslušně čekají (a oni očividně čekají!) na svou včelku mezi oči. Na akční přestřelky nemůžete koukat nezúčastněně. Nemůžete koukat na hodinky, kdy už to teda jako skončí. Ach... proč se tohle stalo?

Proč má Davis ve scénáři jen nedopečené nadpisy tipu "Přestřelka v bordelu", "Přestřelka ve skladišti plném zbraní", "Přestřelka po skoku z letadla"? Poslední dvě scény sice naznačují, že s dobrým režisérem se to dalo utáhnout někam ke Cranku nebo Running Scared, jenže oba filmy našeho dnešního adepta trumfují o tisíc světelných let, pokud se jedná o práci s postavami a dějem. Bezmozková zábava je termín, který nelze brát doslovně, Davisi. A tvoje pozdní honění scénáře v podobě DNA manipulací, zlovolných senátorů a přestřelek ve fastfoodu je spíš k smíchu. Nedokážu zodpovědně říct, jestli bych byl milosrdnější, kdyby měl Sejmi je všechny opravdu špičkové akční scény a zúčastnění herci nemuseli z úst vypouštět takové voloviny, ale ten děj tu vážně neexistuje. i thajský zemědělec Tony Jaa v Ong-Baku má větší charisma, než britský ostrostřelec Clive Owen. Pokud chcete takovou anomálii vidět, zajděte si do kina a pak si z přebytečného popcornu uplácejte voodoo figurku Michaela Davise. Ostatním bude stačit trailer, který zjevně stříhal někdo jiný, protože v něm akční scény vypadají přehledně a hlášky mají o poznání lepší timing.

Lze tedy nakonec Sejmi je všechny někomu doporučit? Možná aspirujícím režisérům. Mohli by totiž některé z Davisových nápadů vykrást a použít znovu v lepším aranžmá. Použití zeleniny v akčním filmu je revoluční, znásilňování prostředí coby taktické výhody připomíná dílem Johna Ramba, dílem pak to nejlepší z Jackieho Chana a soundtrack též není k zahození. Jenže pak přijde zlý chlápek s nůžkami a všechno to zničí, ve snaze dát tomu nějaký vyšší smysl. Po zoufalém War (tady dostává pro změnu na frak další britský krajan Jason Statham) je Sejmi je všechny další smutnou ukázkou toho, že střih může mít větší sílu než atomová bomba. Kvůli němu výsledek nepochváli nikdo. Dokonce ani přeživší švábi.