Nechejte mě hádat: příběh skončí těsně “před koncem” v nějakém zvlášť zapamatování hodném okamžiku. Nebo, což je pravděpodobnější, nějaký CML vyhodnotí, že došlo k chybě a konec světa se ruší. Některé věci – čerstvě vyklíčenou lásku třeba – ale nepůjde vzít zpět. Proč taky. Lidstvo se tváří v tvář zániku změní, naučí se přímějšímu, otevřenějšímu jednání... bla bla bla. Letošní apokalyptický prosinec, neveselé ekonomické vyhlídky a celkový splín už zjevně sedly i na scenáristy typicky únikových žánrů. Když se romantická (?) komedie (?) v základním nastavení příliš neliší od Trierovy Melancholie, tak je to zlé, moc zlé. Ale co s tím naděláme. Zbývá buď zakoupit rubáš (neváhejte, na podzim neseženete) nebo se svézt spolu s hrdiny a užít si nanečisto všechno to, k čemu současný svět nebude mít ještě několik měsíců pochopení. Zatím to není kdovíjaká juchajda, ale je mi jasné, že vztah k tomuhle filmu se v průběhu roku bude ještě docela zajímavě vyvíjet. Nakonec jej možná budeme hltat. Ať tak nebo onak: Steve, závidíme.