O FILMU

Seděl jsem v sobotu v jedné brněnské putyce, když kámoš povídá: „Měl jsem dva nejoblíbenější filmy, Memento a Sedm. Ale když jsem viděl Memento podruhý, už to taková pecka nebyla. Zatímco Sedm je pokaždé geniální...“ Pivní spoluhráč mi mluvil z duše a názorně tím ilustroval nakročení Davida Finchera do dvorany slávy. Mladík deprimující do té doby akorát třetím Vetřelcem stvořil dílo bohaté v jednotlivostech, v propršených a pokroucených záběrech, v nichž postrádáme jméno města, přesné datum i hlavu kamelota rozdávajícího noviny, zatímco se neustále skrýváme před kapkami deště a a baterkami mžouráme ve tmě. Sedm je ovšem stejně tak precizní v celkovém náhledu, jenž změnil chápání pojmů filmová pointa a temná kriminálka. Navždy znepokojivá práce, v níž se lidské hříchy vyplácejí nehollywoodsky brutálním způsobem a kde psychická muka přecházejí ve finální šok, pomohla Davidu Fincherovi splnit jeho historickou úlohu. Tu sice umocnil i existenciální zpovědí s postmoderním přelivem pod jménem Klub rváčů i dvojicí výborných temných thrillerů, ale Sedm, Mekku své filmografie, tím nikdy nepřekročil.

FOTOGALERIE