Francouzská kriminálka Jeana-Pierra Melvillea, Samuraj, je nadčasový film. Ostatně právě s tímto záměrem vznikal. Sám tvůrce si totiž nepřál, aby byl diváky v budoucnosti identifikován jako "francouzský film z roku 1968." A to se mu taky povedlo. Jef Costello je hrdinou z bezčasí, jeho klasický zjev nájemného vraha v baloňáku a s kloboukem do druhé poloviny 60. let nepatří, stejně jako ženy s dlouhými sukněmi. Právě to Melvilleovi dobová kritika vytýkala snad ze všeho nejvíc. Costello jakoby se do filmu překopíroval z (filmové) minulosti nebo nějaké alternativní verze tehdejší současnosti. Ale možná právě proto mu dobový divák - a dnešní filmoví fajnšmekři snad ještě o poznání více - rozuměl.

Bez Melvilleova Samuraje by tu možná nikdy nebyl Wooův Zabiják, Lepší zítřek ani Kulka v hlavě. Quentin Tarantino by si možná bez přispění smrťáka v bílých rukavicích nikdy nevymyslel partu všehoschopných Gaunerů v oblecích s úzkou vázankou (uznávám, těch inspiračních zdrojů bylo u barevného gangu víc). Jakkoli dnes Quentinovo žvanění o odkazech na staré (a většinou jen jemu známé) filmové klasiky spíše irituje, cesta do zásadní dekády pro vývoj žánru se rozhodně vyplatí. Kriminálky se tehdy prostě dělaly jinak. Dokonce natolik jinak, že to dnes působí velmi atraktivně, nadčasově a cool, a nejeden z dnešních tvůrců by si jistě přál, aby jeho nový film měl takový drive. 

Z Melvilleova čtyřicet let starého snímku se dá bez ztráty na cti čerpat i dnes. Snad nikoho neurazím tvrzením, že Quentina jde bohužel jen napodobovat a vykrádat, ale nikoliv se vší vážností citovat. Na Samurajovi si není z čeho vystřelit, co zparodovat. Na nic takového vám ani nedovolí pomyslet.
 
Samurajův přímočarý tah na branku nedává prostor formálním kudrlinkám ani režijnímu hračičkovství. Není to film, který by se všobecně líbil a lámal žebříčky Top 10. A přesto lze jen stěží popřít, že z něj sálá přitažlivá zarputilost, tajemství a zároveň sebevědomí díla, jež je natočeno přesně tak, jak bylo zamýšleno (včetně odmítaného konce). O motivacích žádné z postav se nikdy nedozvíte víc, než je pro příběh bezpodmínečně nutné, z emočně neutrálních a jakoby nezaangažovaných tváří toho taky mnoho nevyčtete. Ale právě to ve vás možná zpětně vyvolá nejsilnější dojem. Postupně chcete přijít na kloub tomu, proč vás vlastně ty postavy tak zajímají, i když vlastně nedělají nic pro to, aby si vás získaly. Jejich vnitřní světy a nejhlubší motivace jednání si tak většinou musíte dotvořit úplně sami. Možná právě tady - při zpětném převíjení filmu v myšlenkách - vás příběh nejednoznačného osmělého bojovníka konečně naplno chytne. Po několika projekcích musím říct, andělsky neposkvrněná tvář Alaina Delona je skvělým zrcadlem, ale neradno se do něj dívat příliš dlouho...