Anonymní země rovníkové Afriky, krvavá občanská válka a bílá hrdinka, která zatvrzele odmítá opustit rodinnou plantáž. Částečně pro to, že je rozenou bojovnicí, částečně proto, že je s místem hluboce spjatá a částečně pro to, že je, jako mnozí další příslušníci západní civilizace, beznadějně přimknutá k věcem, které jsou pro ni fetišem i kotvou. Maria je zaslepenou postavou, kolem níž se míhají zcela zjevné předzvěsti katastrofy, ale ona je vytrvale ignoruje a jde si za svým – sklidit kávu, vydělat peníze, udržet zdání soudržné rodiny. Můžeme ji lehce označit za „cvoka“ (jak to křepce udělala nejmenovaná česká recenzentka), anebo zběžným pohledem do historie konstatovat, že takové chování je pro naši kulturu zcela charakteristické.

Film francouzské filmařky Claire Denis Sama v Africe těží z toho, že návyky „bílého materiálu“ (tak zní i původní název filmu) staví do kontrastu s primitivní válečnickou společností africké země, kde děti vesele pobíhají s mačetami, samopaly a kinžály, aniž by to působilo jakkoli nemístně. Nemístně působí spíš „bílá slepota“ hlavní hrdinky, která neustále situaci hodnotí svou evropanskou optikou. Když po ní banda mládežnických rebelů požaduje peníze pod pohrůžkou smrti, reaguje tvrzením, že je přece všechny zná, že s nimi chodil její syn do školy. Co by možná fungovalo v Evropě, se však v divošském a brutálním kotli Afriky stává zcela pošetilým.

Sama v Africe je filmem odtažitou a krutě nezúčastněnou podívanou. Dění líčí dokumentárně konstatující kamerou, kterou ani scény podřezávání malých dětí nevytrhnou ze suché popisnosti. Svět je prostě takový a nevylepší ho sladce sentimentální kýče o nebožátkách dětičkách, které mají hlad a lidé jsou na ně zlí. Denis zůstává nad věcí, nestraní ani Marii ani domorodým válečníkům. Plasticky líčí střet kultur a neschopnost (či neochotu) hrdinky přijmout situaci v její skutečné podobě.

K dokonalosti tu z mého pohledu chybí jen trochu životnější výkon Isabele Huppert, jejíž Marie je až příliš křehká a průsvitná na to, aby drastický závěr filmu vyzněl přirozeně. Po všech ostatních stránkách je ale Sama v Africe zatroleně radikálním a zneklidňujícím snímkem, svižným facanem dnes tolik módnímu povrchnímu „soucítění“.