Je vlastně úplně jedno, co napíšu. Každý už v tuhle chvíli ví, jestli to vidět chce, nebo ne, přičemž kritériem je jen a pouze to, zdali se řadíte k obdivovatelům tohohle chodícího šperkařství. Tak si pojďme probrat tu jedinou část skládačky, kterou ještě neznáme, totiž jestli se dočkáme poctivého dokumentu.

Nedočkáme. Možná jsem rozmazlený českou a československou dokumentární kvalitou, od Špáty a Vachka po Třeštíkovou s Klusákem, v důsledku čehož od každého nového dokumentu ze středu Evropy čekám vysokou úroveň. Miro Drobný, jenž po dobu osmi let natáčel s Rytmusem a jeho blízkými, předkládá materiál, který vlastně nic moc nového neříká. Rytmus je kluk ze sídliště, co se musel vyrovnat s cikánským původem a skrze rapovou scénu se dostal na vrchol popularity. A to je asi tak všechno. Režisér i samotný Rytmus se ale snaží každou banalitu v příběhu dramatizovat a tvářit se, že ani masivní pentalogie složená z tříhodinových výpravných opusů by nedokázala plně vystihnout umělcovy útrapy a vnitřní rozpoložení rozdrásané duše.

Přitom se toho vlastně tak moc nestane – chlapec Patrik byl odmala trochu tmavší (trochu dost) a vyrůstal s bílými rodiči kdesi na sídlišti. Musel se vyrovnat s narážkami vrstevníků i, jak to rád prezentuje, se svým rebelským a nezkrotným chováním. V osmnácti mu řekli, že jeho biologický otec je romského původu a po narození se ho vzdal. I když záběry na snědého pubescenta mezi bílou rodinou, které Rytmus komentuje, že neměl ponětí o nějaké odlišnosti, vyvolávaly v kině salvy smíchu, dokážu pochopit, že to pro něj nemuselo být lehké. Ale tematizace etnicity podle mě není dostatečně silné téma, aby dokázalo utáhnout celý film. A občasný pohled třeba na jeho bývalé přítelkyně taky moc dramatičnosti nenabídne.

Přehrajte si trailer Vyloženě otravná je potom sebeprezentace dokumentu jakožto časosběrného díla. Střih je zmatený, záběry a témata náhodně přeskakují v čase i prostoru a jen náhodně se dostaneme k vodítkům ohledně toho, kde a kdy se vlastně nacházíme. Osm let práce tak není zužitkováno systematicky a informativně jako v případě zmíněné Třeštíkové, ale jen jako rychlý sled nicneříkajících obrazů. Kdyby se hodina a půl stopáže zkrátila na dvacetiminutový medailonek pro půlnoční relaci ČT Art, bylo by to tak akorát.

Forma přitom záblesky originality nepostrádá – sledujeme, jak Drobný Rytmusovi předkládá natočený materiál, hlavní hrdina ho komentuje a dotváří tak výsledný obraz díla. Dokument o člověku, co se dívá na dokument o sobě. V takovémhle docuception by Leo svoji káču ani neroztočil. Taky hudba je dobře zvolená a k probíraným tématům si poslechneme příslušné Rytmusovy fláky. Fanoušci si tak mohou propojit texty se skutečnými událostmi, což je pěkné, ale nemohl by to zvorat ani Magnusek. Vyloženě kýčovitý a sentimentální závěr pak dává na odiv, na jak lacinou a plytkou strunu film celou dobu hraje. I ta slzička z plakátu ukápne.