Austenovské literární předlohy jsou klasikou velmi živou. Vypovídá o tom mj. neutuchající zájem filmařů, leckdy těch nejtalentovanějších a elitních, kteří se staromódní jazyk pokouší přetavit v moderní pásmo pohyblivých obrázků.

V zásadě na tom není nic bláhového, protože se v knihách Jane Austen pracuje s univerzálními příběhy. Vypráví o emociálních pnutích, jež budou vždy aktuální, a konfliktech, jež ještě pár stovek let neztratí na dramatičnosti. Do názvu vtělený kontrast mezi rozumem a citem je tu vpleten do košatého klubka milostných tužeb tří sester, jimž konvence, společenské postavení a slušná výchova přikazují nenápadně vábit muže svých srdcí... a doufat, že prozřetelnost rozhodne v jejich prospěch. A že pak bude svatba!

To, co se rozehrává jako paralelní lovestories o mladé a impulzivní Marianne (Kate Winslet) a už poněkud starší, a tedy i moudřejší Elinor (Emma Thompson), nakyne v mohutnou historickou romanci, v níž roky běží, vrásky přibývají, srdce pukají a iluze se boří… ale zároveň s nimi neodchází naděje, naopak přibývají zkušenosti a schopnost odolávat nástrahám světa se vztyčenou hlavou. Ženy v této době sice mohly být hrdé jen v těsné blízkosti kamen, bylo jim vyhrazena spíš role štěbetajících paní domu a dekorací, než že by směly převzít iniciativu a konat – přesto se je v Rozumu a citu povedlo vybarvit do plnokrevných charakterů, často prožívajících své osudové trable uvnitř a bez velkých vnějškových gest.

Hlavní zbraní filmu je oscarový scénář Emmy Thompson, věrný předloze a jejímu jazyku, ale přesto velmi současný a šmrncovní. Věčná režijní jistota Ang Lee jej navíc rozpracoval do výsostně elegantního tvaru, osudově romantického ale zároveň svižného a s citem pro hravé drobky zpestřující jinak vážné milostné patálie. Jinak řečeno, Rozum a cit umí být zároveň vtipný i starosvětsky romantický.

I díky přesně zapadající herecké sestavě je Rozum a cit koncertem – líbivým přehráním klasiky v nejchytlavější možné instrumentaci.