Před rokem a půl slušela Duelu Frost/Nixon nálepka „politický Rocky“. Pokud bychom postoupili o kousek dál, k trochu jinému subžánru, narazili bychom na Lumetův Rozsudek – na „Rockyho ze soudní síně“.

Za mořem vždycky milovali tyhle story o podceňovaných outsiderech, kteří si na osudu vyvzdorovali čest a slávu. Takové příběhy a jejich hrdinové se uplatní se v jakékoliv době a v jakémkoliv prostředí.

Za outsidera je v Rozsudku postarší advokát. Líp než paragrafům rozumí skleničce, realizuje se spíš u pinballu než v soudní síni a klienty nahání potupně na pohřbech, kde se vydává za starého rodinného známého. Loser k pohledání, šedivá troska, kterou byste si nenajali ani kvůli sporu o sadu naběraček. Jenže tenhle chlapík má charisma Paula Newmana, takže každému musí být jasné, že nový případ pro něj bude vítanou záminkou k odražení ode dna.

A že se nejedná o jednoduchou kauzu… Jak už je v celuloidových soudních bitvách zvykem, jde o případ, od kterého dali všichni ruce pryč, o výzvu, kterou je zdánlivě nemožné proměnit ve vítězství, zkrátka o přelíčení, v němž nemá podceňovaný solitér šanci převézt mocnou mašinérii. Alespoň zdánlivě… dokud se do případu nepoloží celým srdcem, nevytasí se s pár geniálními manévry a nepomůže mu kýžené štěstí. Ano, Rozsudek je klasicky střiženou optimistickou story o „tom dobrém v nás“ a o tom, že má cenu naplno bojovat za správnou věc. Esence Hollywoodu. Ale stejně tak i poctivě odvyprávěný příběh, jenž se už může opřít o Newmana jako o jednoho z nejlepších herců své generace, a to ve fázi kariéry, kdy už měl leccos odžito a ještě mnohem více odehráno.

Newmanův přesný projev obohacuje poměrně předvídatelnou žánrovou šablonu o hloubku a o emocionálně silnější (ne-li osobnější) tóny, které prostě vyplývají z toho, že Butch Cassidy byl neobyčejně šarmantním chlápkem i těsně před šedesátkou. Sidney Lumet je navíc brilantním režisérem a podobně jako u 12 rozhněvaných mužů udivuje tím, jak umí dopovat látku formální nápaditostí, aniž by to brzdilo samotný příběh. Inscenování scénáře je naopak vždycky právě tak vynalézavé, aby stoupal index působivosti a i strnulé prostředí jedné soudní síně strhávalo svým dramatickým „životem“. Ale nikdy ne jako účel pro účel - jen jako účel pro velké herecké vystoupení pána s věčně modrýma očima.