Rodina je základ státu

O filmech Roberta Sedláčka se dá povšechně říct, že dovedou mluvit o současnosti civilně, bez příkras a především bez patosu, křeče nebo žlučovitých flusanců, jakých se v míře odporné dopustil např. Tomáš Vorel ve svém miliardářském lovu. Muži v říji i Největší z Čechů dokázali jemně spojit satiru a kritiku, z hlediska přísnějšího posouzení filmových kvalit jim ale přeci jen „cosi“ scházelo. Film o jedné vesnici, která chce pořádnou asfaltku, srážela dolů bodrá rozvleklost a tak trochu rutinérská forma, Největší z Čechů zase (úmyslně) evokoval horkou jehlou spíchnutý amatérský dokument. Z obou snímků ale bylo jasně cítit, že Sedláčka současný stav společnosti irituje a skličuje.

Po formální stránce mluvíme o filmu, který nevypadá jako Pepan Křupan z Horní Dolní.Rodina je základ státu vypráví o dvou základních věcech – o tom, kterak se špičkový manažer Libor zapletl do osidel finančních spekulací a o tom, že rodina je navzdory krizi všech hodnot stále základ státu (překvapivě). Není to privatizační komedie o buranském podnikateli, který ve fialové „zmijovce“ objíždí ministerstva, ani táhlá a ubulená „hřebejkovina“ o rozvětvené rodině, kde jsou na sebe tak trochu zlí. Je to sevřené a komorní drama o otci, matce a dvou malých dětech, které situace přiměla k rodinnému výletu na Moravu. To, co je pro ostatní členy rodiny poněkud excentrickým nápadem bláznivého tatínka, je pro Libora útěk před nevyhnutelnými důsledky svých činů. Poslední chvíle se svojí rodinou chce využít k tomu, aby je připravil na svůj zřejmě delší pobyt za mřížemi… nebo to alespoň tvrdí.

Sedláčkovi se podařila u nás těžko vídaná věc, když spojil civilní rovinu komediální road movie se zneklidňujícím komentářem celospolečenské situace, jejímž je hrdina původcem i produktem. V jednotlivých scénách se tak často setkávají naprosto protichůdné emoce, jakými jsou veselí (nad rodinnými problémy) a sklíčení (z toho, že veselost plyne z nevědomosti). Způsob, jakým režisér dokáže zakomponovat do zdánlivě idylických scén zneklidňující náznaky, je na český film zcela ojedinělý a suverénní (fantastická je hlavně scéna s umírajícím psem, která sem snad přilétla z jiné galaxie). Přitom divákovi nikdo nepodsouvá, co si má myslet. Rozporuplná hlavní postava zůstává až do konce zamračeným otazníkem. Jejím pohnutkám můžeme a nemusíme věřit. Obraz kriminalitou prolezlého kapitalismu zase úplně postrádá šmíráckou a bulvární doslovnost, je to spíš série náznaků, které vytvářejí dojem bezvýchodnosti, v níž jsou postavy lapené. Na celém příběhu tak bolí především fakt, že Libor zjevně není žádný gauner. Sám o sobě rád uvažuje jako „o oběti okolností“. Bohužel takových obětí okolností jsou dnes plné kanceláře.

I po formální stránce mluvíme o filmu, který nevypadá jako Pepan Křupan z Horní Dolní, ale jako skutečně moderní a propracované dílo – od perfektního vizuálu až po účelně využitý zvuk. Scenáristické vlohy jsou v případě Sedláčka prokázané, ale tak skvělý doklad, jakým je třeba návštěva v rodině starých přátel ze studií, tu ještě nebyl. Živé, vtipné, ironické až cynické, navíc perfektně vystavené. Moravská bodrost míšená se záchvaty melancholie, tak by se dala Sedláčkova novinka charakterizovat v kostce. Na zvláštní směsici obecné češtiny a dialektu se snadno zvyká, stejně jako na úmyslné kontrasty mezi žoviálností a divadelností promluv. Igor Chmela potvrdil to, co je zasvěceným už delší dobu známé – morálně rozeklané a uzavřené hrdiny umí skvěle. Martinu Fingerovi zase báječně sedí role ironického vyšetřovatele a trio skvělých hereckých výkonů uzavírá lehce neproniknutelná, ale silná postava Liborovy manželky v podání Evy Vrbkové. Provařenější herce najdeme jen v malých rolích a Rodině to bezesporu jen a jen svědčí. 

Čeho si na Sedláčkovi cením nejvíc – je to filmař s názorem, který nechodí kolem problémů jako éterický baleťák po špičkách, ale šlape do nich zpříma. Jeho filmy jsou, podobně jako třeba filmy Bohdana Slámy na trochu jiné rovině, osobní a otevřené, místy možná až nepříjemně skličující. Stále jim ale chybí větší sevřenost a návaznost. Některé scény vyčnívají, jindy jakoby film ztratil nit. Tu tak nakonec nahrazuje především režisérův osobitý a kritický pohled na současnost, z nějž lze abstrahovat to nejbanálnější a nejprostší moudro o návratu ke kořenům. Rodina je přeci základ státu. Protože pokud ne, jsme zřejmě neodvratně v prdeli.