Tahle španělská hororová pecka se dost výrazným způsobem zapsala do podmnožiny drasťáren, které působivým způsobem simulují záznam skutečných událostí. Našla přitom recept, jenž je jednak efektní a velmi účinný v servírování žánrových atrakcí, zadruhé i výhodný co se týče realizace. I proto se [REC] dočkalo povedeného sequelu a těší se statutu možná jediné hororové série, kterou uznáváme. Našláplý start téhle roztočené tetralogie (nebo dílů bude nakonec víc?) si tudíž jednoznačně zaslouží zařazení do naší databáze zásadních filmů.

Moc hororů 21. století se mu prozatím nevyrovná. Razantní režisérská dvojice sice nedisponovala kdovíjakým rozpočtem, ale koncept filmu jí umožnil rozjet strhující běsnění. Prostě stačil jeden dům, schodiště, ze kterého se dá velice elegantně spadnout (rozprsknutí mozku po dlaždičkách je milou povinností), a pár bytů, v nichž lze lehce zrealizovat nečekané výpady nakažených mrch. Ty přitom navazují na relativně čerstvou módu sprintujících zombíků, které krátce po nákaze a mrtvolném vytuhnutí popadne amok. A pak začnou s rychlostí Carla Lewise hledat nejbližší tepnu k zakousnutí.

Je to ideální podhoubí pro pravidelnou dávku emocí. A napětí. A jaksepatří krvavou akci. Nejde přitom o žádné guerillové strašení. Navzdory relativně skromným podmínkám je [REC] vysoustruženou žánrovkou, s přehlednou výstavbou, adekvátní gradací a dechberoucím koncem. Finále „na noční režim“ se dá koneckonců počítat mezi nejintenzivnější vyvrcholení hororové historie vůbec – přitom i k němu stačilo relativně málo: Vlastně jen jeden zdroj hrůzy, jenž je však tak chytře naštelován před kameru a tak zručně vpašován do těsné blízkosti hlavní hrdinky, že člověk málem zapomíná dýchat a děsí se událostí příštích.

[REC] rozhodně nešokuje zásadními inovacemi nebo výjimečnou brutalitou, do mrtě však využívá svého konceptu a formy. Divák je vydán napospas subjektivnímu vidění kamery a prostě musí čekat, kdy se okolo něj znovu spustí peklo. A nevědět, odkud ten teror vlastně přijde. Zvolený přístup ústí ve výjimečný koncentrát napětí, zálibně prošpikovaný lecjakou hororovou libůstkou „od fanoušků pro fanoušky“. Je to špičkový plod éry digitální a globalizované kinematografie, který dělá mezi mladými filmovými nadšenci (a nejen mezi nimi) Španělsku mnohem lepší reklamu než Almodóvar s Banderasem dohromady.