Jméno Erik Skjoldbjærg možná neznáte a díky tomuhle filmu se ho učit taky nemusíte. Skjoldbjærg má za sebou povedenou variaci na Ibsenova Nepřítele lidu a především Insomnii (tu původní se Stellanem Skarsgardem, jejímž remakem o pár let později zabodoval Christopher Nolan), jinak ale moc aktivní není. O to větší očekávání se tudíž upínala k jeho novince se žhářskou tematikou.

Příběh podle skutečných událostí se odehrává v 70. letech v jedné zapadlé norské vesnici . V první scéně se dozvíte, že mladý Dag rád zapaluje věci a domy. Ve druhé scéně se dozvíte, že je synem náčelníka místních hasičů a pomáhá mu hasit požáry. No a s tím si film vystačí vlastně až do konce. Dag dál zapaluje různá stavení a následně je pomáhá hasit. Samotný děj tady není kdovíjak zásadní, tohle totiž není další ze severských kriminálek, nýbrž atmosférické drama, jež minimalistickými prostředky vykresluje mysl mladého pyromana.

Zrovna atmosféra se přitom Skjoldbjærgovi povedla na jedničku. Nenápadný zapadákov, kde je život přesně nalajnovaný a není místo pro sny či krok stranou, se jeví jako perfektní prostředí k tomu, aby se uzavřený mladík pomátl a jedinou životní radost nacházel v ohni. Jenže takhle silné téma je na spoustě míst pouze naťuknuto a hlouběji pod povrch se téměř nepodíváme. Pokud jste zvyklí na skandinávský filmový přístup, kde se moc nemluví, určitě vás to nešokuje. Ale odpovědi na otázky „proč“ a „jak“ tu bohužel zoufale chybí.

S obsahovou strohostí jde ruku v ruce i ta formální (téměř absence hudby taky nepřekvapí). Když si k tomu ale připočtete minimalistické herectví a příběh bez zvratů a překvapení, jedná se bohužel o zklamání. Jakkoli mám severskou kinematografii rád, Pyroman se do jejího zlatého fondu ani omylem nezařadí. Na to je příliš chladný a odtažitý (i na Nory!) a informačně prázdný. Pokud se každou noc nebudíte vzpomínkami na povedenou Insomnii (sic!), Skjoldbjærgova novinka vám vlastně nemá co nabídnout.