Už jste slyšeli o tom, že se před pár lety jeden z producentů Omámených a zmatených a Před soumrakem vydal hledat nového Richarda Linklatera? Tak tak, americká nezávislá scéna nemůže na věky žít z hrdiny, který ji nakopl v devadesátých letech, a potřebuje čas od času nabrat novou krev. Ta sice nakonec přišla s Jasonem Reitmanem a dalšími tvůrci, díky kterým to teď vypadá, že je plno docela milých filmů o docela milých lidech, přesto se dá říct, že onen producent do jisté míry uspěl. Objevil totiž Alexe Holdridge, jehož tři roky starý Půlnoční polibek právě vstoupil do našich kin. A čert vem to zpoždění, díky za to.

Holdridgeův již třetí snímek se v duchu Linklaterových filmů odehrává během jednoho dne, kterým se proplétáme s mladým rádoby-scenáristou Wilsonem. Ten boj o divácké sympatie zahajuje masturbačním incidentem, zahrnujícím fotku přítelkyně svého spolubydlícího. Je tedy jasné, že odteď už může jen stoupat. Třeba tím, že si dá na craigslist inzerát, ve kterém hledá dívku, jež bude ochotná strávit s ním nadcházející silvestrovský večer. Tak se seznamuje s ráznou a zatraceně sexy Vivian, a začíná debatérské odpoledne, jež přinese spoustu událostí, na které není ani jeden z nich připraven.

Ano, zní to jako oblíbené nezávislácké klišé „dva lidé chodí městem, hodně mluví a zamilují se, protože na nic jiného nemáme peníze“ – a do jisté míry tomu tak opravdu je. Jenže, jak možná víte, v romantických filmech už dávno nejde o to, jak hrdinové skončí, ale mnohem důležitější bývá, jestli je ta hodina a půl v jejich přítomnosti zábavně stráveným časem. A to u Půlnočního polibku rozhodně je. Absence finančních prostředků se totiž v Holdrigeově romanci projevuje tím nejlepším možným způsobem – celý film stojí na neokoukaných, avšak dobrých hercích a chytrém scénáři, kterému nedochází dech. Tím nemyslím nějakou zásadní originalitu ohledně vývoje příběhu (ačkoliv i tady má svoje chvilky), ale hlavně dialogy, které jsou natolik nápadité, že jejich řetězení člověka dlouho neomrzí. Ať už za to může jejich občas až „smithovsky“ nekorektní náplň, anebo prostý fakt, že jimi někdo chce opravdu něco říct. Nejsou tu zkrátka jen proto, že bylo potřeba něčím zaplácnout dalších deset minut filmu. A to je vždy cesta k úspěchu.

O vybroušenosti takového Před úsvitem si Půlnoční polibek samozřejmě může nechat jen zdát, i tak se mu ale daří vybudovat přirozeně působící romantický vztah „děsně hot bloncky“ a nepříliš pohledného losera, kteří si rozumějí prostě proto, že se mají pořád o čem bavit. Všechno je na svém místě: Když se řeší zastřihování dámských intimních partií, i při vážnějších rozhovorech, a dojem perfektní indie tak kazí jen pár přehnaně uměleckých momentů (odvrácená tvář Los Angeles by bodovala i bez nich) a úplný konec filmu. Tam to vypadá, že už Holdridge nevěděl kudy kam, a tak finišoval trochu nešetrně.

I přesto je Půlnoční polibek jednou z nejlepších romancí poslední doby. Závěrečné vteřiny ve vás stihnout znovu probudit ten vzácný pocit, že se někomu podařilo zrealizovat vysněný projekt - a vy možná budete šťastní i za něj. Proto palec nahoru a doufám, že se k nám další Holdridgeův film dostane dřív, než budou kina promítat jen ve 3D.