Rána půlnočních kovbojů bývají kalná. Jestli je něco bible nezávislého filmu, klasika a geniální obtisk doby, tak právě tohle. Ve své době pořádné pozdvižení, rating X (jednou končetinou pornofilm), zároveň tři Oskary, vynikající oslizlý Dustin Hoffman, režisér John Schlesinger v mimořádně koncentrované formě a chuchvalec pořádné desiluze nad stavem americké společnosti konce 60. let. O filmu se po uvedení hodně psalo i mluvilo, a záhy po uvedení vstoupil do pantheonu klasik, na které se prostě nesahá. Pokud jste se však nedostali na nějaký zápaďácký festival nebo vám někdo nepašoval videokazety z Německa, neměli jste nikde šanci jej vidět. A přitom právě Půlnoční kovboj by komančům dokonale posloužil jako důkaz "prohnilosti" (to slovo miluju) kapitalistického systému. Být Joe Franta nebo Ivan, nikdy by se mu nic takového nestalo - v JZD nebo u soustruhu by honil plán a volné chvíle by si zpříjemňoval desetistupňovým pivem či laškováním s kulturní referentkou s velkou trvalou. My "za oponou" jsme si Půlnočního kovboje bohužel mohli vychutnat až po roce 1989 při uvedení v televizi (Hoffmana skvěle namluvil jeho numero uno dabér Jiří Práger) a na velkém plátně až při jeho opětném uvedení v rámci předloňského Projektu 100.

Na Joe Bucka se štěstí nelepilo ani si na něj nesedlo, spíš se na něj pořádně a zvysoka vykálelo. New York je holt specifický biotop, jehož výhody se nesmí přeceňovat, stejně tak by se však neměly podceňovat ani jeho negativní vibrace. Jedněm se totiž ukazuje jako krásné jablko s naleštěnou slupkou, před druhé se staví jako odporné a červy prožrané pláně. A pak si s chutí kousněte! Joe se pořádně přepočítal a naložil si větší porci, než dokázal požvýkat. V jeho "vysněné" práci gigola se mu nedaří, protože jeho animální magnetismus na středostavovské, lehce sofistikované a maximálně znuděné paničky nefunguje, ba občas musí dokonce platit on jim. Peněz mu ubývá, setkává se se samými ztroskotanci a freaky, potácí se od špatného k horšímu a od pěti k jedné. Ale stále doufá a šlape vodu. Hlavně nezůstat stát. Těm, kteří film ještě neviděli by se vnějšně mohlo zdát, že je dějově hodně podobný letošnímu Štěstí nadosah. Dobové zasazení a bezvýchodnost situace jsou si totiž dost podobné. Bohužel - respektive pro diváky naštěstí - ne. Schlesingerův film je o poznání ostřejší, dvojznačnější a vyhrocenější podívaná. Když depka a špína, tak se vším všudy. Ani u jeho dvou hlavních protagonistů si chvílemi nejste jistí, jestli je pohromadě drží vypočítavost, zoufalství nebo něco, co by šlo nazvat solidarita a přátelství.Podstatné však je, že Schlesinger si na rozdíl od současných nezávisláků nelibuje v prvoplánovém zobrazování hnusu, ale mezi postavami a prostředím to i po bezmála čtyřiceti letech úžasně tepe a film působí až neuvěřitelně svěžím dojmem. A jen mimochodem: nebýt Půlnočního kovboje, který odvážně ukázal "znamení doby" a proměnu kontextu, kdy už prostě nelze točit filmy jako dřív, možná by si režiséři jako Brian DePalma, Martin Scorsese a George Lucas ani neškrtli.