Na začátek už tradiční poznámka pro filmové buránky. Ano, Psycho opravdu je černobílý snímek, jenž brzy oslaví půl století věku. Averze barvymilovných mladých diváků se na něj ale nevztahuje. Proč, po tom nemusíte dlouho pátrat. Kombinace černé a bílé může leckomu připadat přežitá, když ovšem dojde na strach a absolutní pocit napětí, je ztlumené (nebo zcela potlačené) barevné spektrum ideálním spoluhráčem. Hitchock to v roce 1960 věděl, koneckonců zažil přechod z čb na barvu a už měl na daném formátu za sebou i ty nejlepší filmy. Přesto svolil k černobílé. A na rozdíl od Guse van Santa, jenž jej v 90. letech tak dementně zremakoval, udělal dobře.

Psycho jest vzorem subžánru psychothriller. Svého režiséra nejvíc (tedy hned po Ptácích) přibližuje hororové škatulce, k pověsti krále hrůzy, která na Hitchcockovi v následujících letech poměrně nepochopitelně ulpěla. Hitchcock vždy byl hlavně perfekcionistickým mistrem napětí, jenž dokázal analyticky rozmýšlet své filmy do naprostého detailu, dokonale si hrát s divákem, mást jej, vnadit, soustředit jeho pozornost a přitom zcela systematicky vést příběh. Ani tahle matematická preciznost ovšem nedokázala umírnit drajv výsledných filmů, jejich intenzitu a emocionální účinek.

Nejsilnější emocí Psycha je samozřejmě šok. Šok z nečekaného aktu násilí, který je veden zničehonic, bez patrné záminky a jasného varování. Je smutným faktem, že tuhle facku dnešní publikum už v podstatě nemůže prožít, protože se nelze dožít věku přiměřeného zhlédnutí filmu, a přitom nenarazit alespoň na pár citací, zmínek nebo regulérních poct, zkrátka nevědět, co čeká pod sprchu. Jsou tak donekonečna papouškovány historky o divácích zapřísáhávaných, aby neprozrazovali, co v kině viděli, a o tutlání toho, že hlavní hvězda zařve už po pár minutách filmu (mimochodem, podobně odvážný krok si v současnosti dovolili snad jen tvůrci Boeingu 747), aniž bychom se k téhle zkušenosti mohli přiblížit.

Mnohem zajímavější je proto papouškovat to, co nahlas vyslovili Truffaut a Hitchcock ve svých slavných rozhovorech. Nevšímat si jen formálního řešení násilných scén, nebo napětí utahovaného stejně tak dobře beze slov, jako v dialozích, ale pitvat i konkrétní výtvarné řešení kulis, děsivé detaily v exteriérech a interiérech (vycpaní ptáci), a to, jak dokáže na lidskou psychiku zapůsobit primitivní skutečnost, že vedle sebe stojí plochý nízký motel a vysoký starodávný dům, autentický, přesto svou zneklidňující architekturou nápadně připomínající staré horory ovlivněné expresionismem. Jak je pro publikum nepříjemné, když ztratí postavu, s níž by se mohlo sžít, a když je vrženo do násilného pekla, v němž je, jak poznamenal Truffaut, během celého filmu stupňována abnormalita: Od cizoložství, přes krádež, až po zločin, pak dva zločiny a nakonec záchvat psychopatie, kdy se snímek definitivně mění ve film-noční můru.

Dokážu si představit Hitchcockovo zalíbení v takových slovech, koneckonců sám následně prohlašuje, že měl diváky zcela ve své moci a že na ně hrál jak na varhany. A Psycho proto podle něj patří všem filmařům, jejichž skrytou touhou chtě nechtě musí být své diváky rozvibrovávat podobným způsobem (a to bez ohledu na dobu, ambice či žánr).

Psycho ale stejně tak patří i divákům. Jsou to totiž právě oni, kdo se chce kinematografii tak krásně bezmocně podvolit.