Úvodní sekvence nového filmu Françoise Ozona vzbuzuje pro našince náramně slastný pocit, že půjde o elegantní pukrle klasické francouzské komedii let sedmdesátých. Rozesmátá Catherine Deneuve běží lesíkem, v němž se míhají veverky čiperky, tuhle koukne srna z mlází, tam zase zajíčci ramlují, kolem poletují oranžově boubelaté retro titulky a zní nakažlivě optimistická hudba, která jakoby se vykutálela z bohatého měšce Vladimira Cosmy. A člověk odkojený klasikami Clauda Zidiho či Gérarda Ouryho podlehne sladkým příslibům.

Ozon se v Profesionální manželce pustil do tématu, které je tak trochu retro a tak trochu aktuální. Suzanne je stárnoucí manželka továrníka odsouzená do role dekorační vázy, dokud v roce 1977 nedojde na odborářské vylomeniny a zavilý kapitalista Pujol neskončí v nemocnici. Jeho žena se chápe šance a atmosféře tuhého třídního boje zavádí cosi jako starosvětský kapitalismus s lidskou tváří. Nachází skrytou ženskou sílu vládnout a zároveň se v ní probouzí dávno zapomenuté vášně, jejichž adresátem je především komunistický poslanec Babin, tajná Susannina aféra z mládí. Svět mužů ale neodpouští, a tak musí zralá a stále sebevědomější továrnice o své místo na slunci bojovat.

Pokud vám to celé zní jaksi banálně, maloměšťácky a zatroleně naivně, jste na správné cestě. Ozon zadaptoval divadelní hru z roku 1980 a pokusil se její vyznění posunout k horké „krizové“ současnosti (inspirovala ho kandidatura Ségolène Royal na francouzskou prezidentku). Výsledkem je podivuhodný výtvor, v němž dunivě rezonují ta nejhloupější a nejpovrchnější politická klišé i třídní schémata a navrch ještě zvoní zvonky soudobé optimistické angažovanosti a připitoměle se culících agitek. Herci hrají v neustálém afektu, protože jinak se ani v pastelově vybarveném a do morku kostí frázovitém filmu hrát nedá. Ozonovi nelze upřít zajímavý nápad i stylové retro řemeslo, ale snaha vší tou prkenností, strnulostí a plakátovým optimismem bavit je zcela jalová. Profesionální manželka se nad svou upjatost a hloupoučký obsah dokáže lehce povznést jen díky výkonům titulních představitelů, ale vždy jen na nepatrnou chvíli. Na jeden solidní vtip připadá vytrvalé mlácení prázdné slámy a přepísknutých vizuálních kudrlinek.

Naděje, že s tím tvůrce něco udělá, že neuvěřitelně prostinký příběh o ženské vzpouře proti panovačnému patriarchátu povznese na úroveň trefné parodie, definitivně pohřbí závěr. Pokud se do té doby dá mluvit o únosné, byť plytké zábavě, rozezpívaná politická tečka za ufuněnou podívanou je skutečně za hranicí vkusu a především prosta jakéhokoli smyslu. Těžko říct, o co tu mělo běžet více, jestli o parodii nebo o neuvěřitelnou servilnost vůči divákovi, který touží po zdravém duchu, každopádně výsledek páchne blbostí.

Časy, kdy si francouzská komedie dokázala tropit švandu z lačného kapitalismu i dřevitého patriotismu, zůstanou v případě Profesionální manželky jen matnou vzpomínkou. Na křidýlka a stehýnka si klidně nechte zajít chutě, tohle jsou jen gumové napodobeniny šťavnaté hostiny bez kouzla i jakékoli satirické břitkosti. Naprosto stejně pitomá politická selanka jako Jeunetův Galimatyáš.