Před pár měsíci se v kinech objevila svérázná variace na klasické pohádkové a dobrodružné příběhy Princ a pruďas. Někomu zhulenecký a hovadský humor sedl, někomu ne. Hollywood si však utahoval dávno před tím, než Danny McBride souložil s trpasličími princeznami. Dost možná nejslavnější pohádkou pro dospělé je právě Princezna nevěsta. Pro toho, kdo tenhle kousek nezná, však může být trochu složité její kvality objevit. Vizuálně totiž nejde zrovna o nejefektnější film. Naštěstí všechno vyrovnávají scénářem. Ten je jednoduše brilantní.

U málokteré dobrodružné pohádky se budou bavit děti bez ohledu na věk a zároveň i jejich rodiče. Tvůrcům se podařilo vybalancovat klasické pohádkové propriety s humorem, jenž si z nich tak trochu utahuje. Rob Reiner a jeho tým však nikdy nepřekročí tu pomyslnou hranici, kdy by se z jejich filmu stala obyčejná parodie, to by bylo až moc jednoduché. Místo toho tu najdete překvapivě chytrý humor, který zesměšňuje žánrová klišé, ale zároveň se nebojí jich využívat k tomu, aby vznikla zábavná podívaná pro děti. Jednoduše řečeno - při scéně v močálech si prckové možná nadělají do kalhot, avšak odrostlejší diváci si budou moci užívat vtipných hlášek na téma „přerostlé krysy“. Princezna nevěsta vstupuje na dvě bojové fronty současně a na obou vítězí. Opravdu jen těžko najdete jiný podobný film, u něhož by se bavili všichni bez ohledu na věk. Když zůstaneme u žánru, tak je to něco jako první Shrek. Jen mnohem chytřejší.

Přes všechen humor, nadhled a dospělý humor však Princezna nevěsta pořád zůstává hlavně dobrodružnou pohádkou a jako taková funguje výtečně. Princezna je dokonale krásná, hlavní hrdina odvážný, silný a sympatický, jeho parťáci to samé, padouch je prohnilý do morku kostí, souboje svižné a navíc ve vzduchu visí krom velké lásky snad i ještě větší pomsta. K tomu si připočtěte i možná méně známé, ovšem zatraceně schopné herce, kteří zvládají jak pohádkově-dětskou polohu, tak i tu dospělácky-humornou, legendární hlášku "Dobrý den, jmenuji se Inigo Montoya, zabil jste mi otce, připravte se zemřít." a Petera Falka, jenž vám tu potvrdí, že ty neklasičtější a stokrát viděné příběhy fungují vždycky nakonec úplně nejlépe. Ale když se k nim přidá troška nadhledu, tak to taky není na škodu.