Stephen Daldry vnesl do kinematografie baletícího hocha s hlavou v oblacích a Nicole Kidman s velkým nosem, která rozhodně nevypadala jako ta normální Nicole Kidman z červeného koberce. Dnes přináší neukojenou Kate Winslet, která dovádí s patnáctiletým hochem, což zní zase trochu jako něco, co vybočuje z klasického hollywoodského proudu prvoplánových báchorek.

Není to náhoda – Daldry zkrátka nechce svůj příběh stavět na lineárních, okoukaných základech. Jeho filmy jsou silné a vypravěčsky podmanivé a svoji sílu nabírají na zdánlivé kontroverzi. Ta padá s první klapkou, kdy se z kontroverzního stane normální a přijatelné, protože vyprávěný příběh je skutečně zajímavý a dokáže svého diváka pohltit. Dá se tedy usuzovat na umělecké ambice stejně jako na ambice být dobrý vypravěčem. I Předčítač je originálním kusem filmařiny, který v sobě mísí obě roviny - už v první minutě svého vzniku spravedlivě pokukuje po Oscarech a zároveň je hodnotný i pro „běžného diváka“. Je velkou látkou se závažným podtextem, který by slovutnou Akademii uhranul pravděpodobně v jakémkoliv roce výroby (není tedy poplatný době jako Boyleův milionářský klikař). A zároveň i jednoduchou látkou o dvou milencích ze dvou různých světů, kteří po sobě toužili, ale zároveň spolu být nemohli.

Předčítač jako takový proto principielně staví průběh na diametrálních charakterových rozdílech a k tomu přidružených hereckých výkonech. A Daldry v tomhle odhledu miluje dramatičnost. Postavy mají pevně definované rámce, přesto z nich rády vyklouzávají ven a dělají nepředvídatelné věci. Přesně proto Daldryho filmy vždycky pádí jeden dva kroky před divákem a udržují si punc výjimečnosti. Je pak otázkou, do jaké míry je tahle výjimečnost stravitelná a zda se namísto originální dramatičnosti za každou cenu nehodí občas přibrzdit a nabídnout dramatičnost obyčejnou, okoukanou a do jisté míry funkční. Ale to už by zase nebyl trademark…

Škoda, že to tak není..? Vše vyřčené totiž platí jen o první polovině, která je poctou žánru o řád atraktivnějšímu než tomu, ve který se Předčítač přetaví ve druhé polovině. Časový zlom o pár let napřed vyžene z plátna omamnou chemii i sexuální fluidum, za kterým nezkušený patnáctiletý hoch denně utíká po fádním dni ve škole. Vyspělá nahá žena jako symbol všeho zakázaného mizí z plátna. Kapitola je dopsána a začíná nové dějství, které je s tím původním rytmicky i žánrově natolik kontrastní, že připomíná úplně nový film. Místo výletu do neznáma se sladkou hormonální odměnou sledujeme intermezzo, v němž mladík nesmyslně odmítá mladé a hezké vrstevnice, protože se nemůže odpoutat od léta staré minulosti. A jaké je rozhřešení celého vztahu? Papírově osudové, ale daným přelomem najednou zcela neosobní. Skrze vějičku nacistických zločinů se otevírá zbrusu nová rovina, která má s původním příběhem společného pramálo a sama o sobě dráždí akademická libida v jiných tematických filmech. Tenhle jako by najednou ztratil cosi ze své osobitosti. Hrdinku, kterou si divák zamiloval, najednou nezná. O vztah ztrácí zájem. Co je špatně?

 Asi je to prostě tím, že „mladý kluk po X letech“, Ralph Fiennes, i přes veškerou snahu nevnáší na plátno onen magický juniorský zájem a svou úlohu plní jaksi z povinnosti (protože ve scénáři jsou scény „potkali se i po tom všem“). Předlouhý epilog, v jehož rámci se připomínají odešlé události, postrádá opravdové lidské dopady a soustředí se čistě na ty čerstvě načrtnuté, morální. Tam, kde Předčítač začíná (v čisté radosti ze života), končí i jeho skutečná divácká atraktivita. To, co přichází poté, je jednou z verzí vývoje příběhu, která by mohla diváka zajímat, ale pravděpodobně by byla ve výčtu až někde skoro dole. Daldry po svém pompézním úvodu doříkává věci pouhým klouzáním po povrchu a dává přednost jiným, divácky méně zajímavým. Rozhodně s ohledem na to, co do diváka pumpoval předtím.¨

Chyba ale vlastně není v Daldrym.  Ten se vše snaží vše dovyprávět tak, jak bylo napsáno a uzavřít svou další filmovou kapitolu důstojně, stejně jako herci, kterým není příliš co vytýkat. V dané chvíli dělají maximum, i tak mám pocit, že to maximum nemůže nikdy doopravdy stačit. Stejně jako u Hodin se totiž domnívám, že předloha měla zůstat předlohou a necpat se na plátno za každou cenu. Přes nepochybnou honosnost vznikají filmy, které jsou jen takovým chodícím uměním, o kterém si nikdo nedovolí moc říct, že je na něm něco špatně. Pokud si ovšem stojíte za tím, že takové Hodiny jsou geniální a kdykoliv si je skutečně užijete (znovu a znovu…), v přeneseném slova smyslu to znamená, že výše uvedené vám vadit vůbec nemusí a na Předčítače se s klidem vydejte. Je jen o chloupek méně „geniální“.