Potkali se v Paříži. V krásné, sluncem zalité Paříži. On a ona. Z toho prostě musí vylézt romantika jako trám. Vylezla, ale rozhodně ne tak kýčovitá, jak by se podle kulis nebo výchozí situace nabízelo. Richard Linklater je totiž filigránský filmař, který nerad točí podle ohmataných návodů. Klidně si vyrobí svůj vlastní a vytěží jej nadoraz.

Drtivá většina z vás ví, o čem mluvím. Těžko představitelné zadání „jeden film = jeden dialog“ zvládl Linklater na plátně nejen zhmotnit, ale naplno v něm užít všemožných dramatických postupů, tak aby výsledek zaujal nejen svou efektní koncepcí, nýbrž i zesílil podávané emoce. Před soumrakem je pocitová bomba, stejně jako ryzí radost z toho, jak účelně se dá s filmovým médiem zacházet, když máte adekvátně nachystaný terén...

Už samotné vracení se o dekádu zpět, k dávno zapomenutému „prvnímu dílu“, je v romantickém žánru čin výjimečný. Linklater tím dobrovolně zrušil kouzlo nedořečeného (Před úsvitem už nikdy nebude stejné), shrnul ho do tří malinkých flashbacků, a pak svou „real-timeovou“ lovestory očesal o každou zbytečnou minutu, až mu vznikla jedna osmdesátiminutová procházka, v níž se ale stihne říct všechno podstatné. A nejen říct. Dialog samotný – mimochodem, vedl k oscarové nominaci – je scenáristicky nesmírně promakaný. Přestože graduje přímo úměrně s časem, přestože plyne od expozice ke katarzi, nikdy nezašustí papírem. Před soumrakem musí být splněným snem každého scenáristy, protože z něj odečtete každou nedořečenou informaci, každý srdeční jinotaj, který musel Linklater se svými herci podsunout divákům, aniž by tenhle slovní ping pong ztratil image „docela obyčejného dialogu dvou docela obyčejných lidí“, v němž jde ale projednou doopravdy o všechno.

Nevím, jestli se za pět, deset let dočkáme další kapitoly, ale pokud ano, těžko může být ve svém výsledku tak vybroušená, v jednotlivých pasážích tak silná a ve svém účinku tak přesná. I když by za ní znovu stáli v podstatě jen Richard Linklater, Julie Delpy a Ethan Hawke... líp už to prostě nejde.